Ford Mondeo

Hodnoceno: 12× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Původním autorem recenze je uživatel s nickem "UW.Phoenix".

Tak, nové autíčko už je u dealera, ale protože si pro něj jedu až začátkem týdne a jsem už hodně natěšený, zkrátím si čekání tím, že se trochu rozepíšu o tom, co koupi předcházelo, a proč jsem nakonec zvolil Ford.

Poměrně dlouho mi trvalo ujasnit si, jaké auto (kombi, SUV…) vlastně chci. Tedy lépe řečeno, jaké auto potřebuji a pak z nich vyřadit ty, na které finančně nedosáhnu. Moje současná Fabia (hatchback) mi víceméně vyhovovala až na pár nepříjemných detailů, které souvisejí s tím, že jsem si konfiguraci nevolil sám:
1. malý úložný prostor, jak říkáme my Češi „cargospace“
2. málo kobyl před povozem (prý to nějak souvisí s motorizací 1.2 HTP :)

Takže jsem si sepsal své hlavní požadavky na nové auto (ne nutně v tomto pořadí):

1. Trvanlivost
Nechci za 5 let vybírat nové auto, rád bych s tímto zvoleným jezdil cca 10 let, než se poohlédnu po něčem novém. S tím souvisí také to, že by mělo auto i po těch letech být v relativně dobrém stavu a i také prodejné za (přiměřeně) rozumné peníze. Mělo by mít tedy i nadčasový „dyzajn“.

2. Bezpečnost
Co si budeme povídat, Fabia zrovna není nezničitelné auto (které ale je, že…) nicméně nové autíčko by mělo potenciálně povozit i budoucí potomky (ne, že bych s tím nějak spěchal, jsem na to ještě moc krásný) ale chtěl bych případné riziko co nejvíce omezit. Takže něco z předních příček EuroNCAP.

3. Vnitřní prostor
Ať už se jedná o místo pro posádku, nebo o kufr, na větších trasách se vždycky jezdí lépe s dostatečným prostorem kolem a Fabia byla téměř existenční minimum, které jsem byl schopen tolerovat. (Nehledě na exponenciálně rostoucí počet zavazadel mé přítelkyně)

4. Výkon motoru
Nerad tlačím auto do kopce, vždycky mě z toho strašně bolí klouby. Ale vážně, nejnebezpečnější situace nastávají při táhlém předjíždění, nemluvě o znatelně nižším výkonu motoru HTP při zapnuté klimatizaci (s trochou cviku je při vypnutí AC poznat skokový nárůst výkonu). Jako ideální se mi jevilo cokoliv se zrychlením do 10 s na 100 km/h.

5. Výbava
Nepotrpím si zrovna na zlaté řetězy a nic podobného, ale když si můžu vybrat, tak by rozhodně dnes do moderního auta měla patřit klimatizace, ideálně dvouzonová (všem párům, které se shodnou na jedné ideální teplotě se upřímně klaním) a pak prvky nepřímé pasivní ochrany, mezi které řadím xenonové světlomety a také ovládání radia na volantu (i když bych se bez něj v krizi obešel).


Stádium SUV
Když jsem si sepsal všechny hlavní požadavky, připadal mi jako nejlepší kompromis vůz kategorie SUV. Vzhledem k potřebě dlouhé výdrže auta, od začátku jsem se orientoval především na značky Toyota, Audi, Volkswagen, částečně i Mazda a Honda. V kategorii SUV všechny nabízejí poměrně zajímavé kousky, přesto se vždy nějaká ta muška našla:

Toyota RAV4
Auto na pohled pěkné, jistě i velmi kvalitní a dlouho by pojezdilo, ovšem pro mě s výškou po ránu téměř 190cm tragicky málo místa za volantem. Nákladový prostor také úplně nebyl můj šálek čase. Po první návštěvě salonu jsem tak RAVku vyškrtl.

Honda CR-V
Toto více „tatínkovské“ auto (tatínci co mají CR-V jistě pochopí) mě zaujalo především zajímavou cenou při velmi slušné výbavě. Vzhled bych subjektivně oznámkoval tak na slabší dvojku, hlavně kvůli zadní části. V salonu jsem využil možnost si CR-V chvíli zařídit, což mě kontraproduktivně dovedlo k závěru, že čistokrevné SUV nebude pro mě úplně tím pravým přibližovadlem. Ač vychvalováno v mnoha recenzích a porovnáních, CR-V se mi neřídilo nijak pohodlně, upřímně řečeno, připadal jsem si jako autobusák. Náklony v zatáčkách (ač na SUV v normě) mi nebyly příjemné, mezi sedadly řidiče a spolujezdce mi chyběl středový tunel a motor o výkonu 150 koní měl s takto těžkým kolosem chvílemi co dělat. Na druhou stranu, například brzdy má CR-V skutečně výborné a téměř okamžitě zastaví na místě. Když jsem zamával prodejci a zabouchl dveře salonu, řekl jsem si: „Když SUV, tak jedině sportovní!“

Mazda CX-7
Tento japonský krasavec s muskulaturními rysy byl velmi dlouho mým favoritem. Především pro svou neotřelou krásu a jedinečnost (jezdilo jich tehdy jen pár) a pak také kvůli brutálnímu výkonu turbo motoru 190 kW. Stal jsem se však obětí své vlastní zvídavosti. Prostudoval jsem snad všechny existující recenze na internetu (včetně zkušeností majitelů CX-7 zde na moje.auto.cz) a dospěl jsem k názoru, že toto auto by mi zřejmě štěstí nepřineslo. Motor 2.3 DISI rád papá a bez ostychu si řekne i o 15 litrů na stovku, což je dost vážný problém u auta, které by mělo jezdit dlouhé roky (a kdo ví, jak na tom budou do budoucna ceny benzinu). Mazda je Mazda a s tím souvisí také tenké plechy, šroubky z „másla“ a to, že veškerou nadstandardní výbavu představují maximálně parkovací senzory, které vám ovšem namontují až na dílně v ČR. Nové naleštěné auto připluje z Japonska, kluci u dealera na dílně to rozeberou, vyvrtají díry a namontují tam parkovací senzory. Děkuji, ale nechci.

Audi Q5
V době, kdy jsem začal koupi auta zvažovat, ještě Q5ky ani nebyly na salonech. Bohužel auto do puntíku splňovalo mou představu o dokonalém SUV. (Slovo „bohužel“ v zápětí vysvětlím). Silný motor, výborné jízdní vlastnosti jak na silnici tak v terénu, dostatečně prostorný kufr, po jednoduchém sklopení zadních sedadel (páčkou z kufru) rovný úložný prostor, zkrátka auto krásné zezadu i zepředu (neodolatelné LED diody, ač některým přijdou kýčovité, jistě je to poznávací znak tohoto auta). Když k tomu všemu přimícháte bohatou volitelnou výbavu a image značky Audi, máte zaděláno na bestseller celé třídy. Bohužel (tak a už je to tady) ceny za tohoto krasavce se pohybují poněkud výše, než jsem byl v době výběru auta schopen akceptovat a chtě nechtě musel jsem tomuto krásnému autíčku udělat pápá.

Volkswagen Tiguan
Tento tygroleguán by se mohl jevit jako levná „náhražka“ Audi Q5, ale rozhodně má také něco do sebe. V podstatě se udržel na vrcholku mého výběru až do samotného konce (ne mého konce ale do objednání auta). V parametrech, které byly pro mě podstatné, se od Q5ky lišil pouze horším typem motoru (myšleno na auto kategorie SUV) a menším objemem zavazadelníku, který při podpodlažním rezervním kole už hraničil s parametry mé Škody Fóbie. Jinak autíčko to je pěkné a ve verzi Track & Field, kterou jsem měl vyhlédnutou, také dobře průchodné terénem. Cena je podstatně více u země než u koncernové sestry Audi, nemluvě o ceně náhradních dílů.

Jenže, proč vlastně kupovat SUV? Pohon všech kol jako zimní nesportovec nemám moc příležitostí využít a pasivní bezpečnost daná vyšším posedem je sice fajn, ale jiná auta ji umí i s nižším těžištěm a spotřebou. Co takhle něco víc klasického, třeba kombi? Rodinný hatchback, liftback či mamut?


Stádium „přízemnějších“ aut
I když se to při počtu automobilek zdá až divné, hatch- a liftbacků střední třídy není zase tolik. Někteří výrobci klasické liftbacky přímo ignorují a tváří se, že existuje pouze kombi a sedan. Sedan jsem od začátku nechtěl kvůli špatně přístupnému zavazadlovému prostoru, a tak byl výběr snazší.

Toyota Avensis
Podobně jako u RAV4, pěkné a kvalitní, ovšem ať se na to vídám jak chci, zdá se mi při dnešní krizi, že ti Japonci neví, co by samou roztažností za ty auta chtěli. U SUV se to dá pochopit - je to trend, ale Avensis kombi je, jak by řekla má přítelkyně, „jen blbý kombík“ se základní cenou kolem 700 tisíc. Určitě by 10 let pojezdil, ale já si prostě moc nepřipadám jako „Avensis typ“.

Volkswagen Passat
Tohle manažerská vlajková loď mě uhranula hned, když jsme do ní poprvé nastoupil. Interiér přesně podle mého gusta. Krásně provedená palubovka, velké přehledné budíky, spousta odkládacích prostor, na zadních sedadlech místa tolik, že jsem se i v sedanu pohodlně posadil sám za sebe (ano, tohle skutečně umím). Kolik práce by asi dalo postavit ještě jednu výrobní linku na Passat Liftback? Passat Variant oproti tomu nebyl volbou úplně k zahození. Konkurenty drtí jak komfortem, tak obrovským nákladovým prostorem a komu by to nestačilo, hodí si na střechu ještě rakev (třeba s tchýní). Jenže nad celým passatovským problémem visí jeden velký chromovaný otazník. Cítím se jako usedlý manažer v obleku, nebo jako mladý, krásný a perspektivní muž? Nakonec mě od Passatu mimo jiné odradilo i pomyšlení, že bych měl auto, jakých se po našich dálnicích prohání statisíce.

Škoda Octavia
Toto auto zahrnuji do výčtu jen pro úplnost a proto, abych vyjádřil, jak moc se mi nelíbí, co Škoda poslední dobou provádí s designem. Možná, že se někomu líbí Fabia 2 nebo Octavia 3, mě ovšem připadá, že někdo v koncernu Volkswagen chce, aby se víc prodávaly jejich auta než právě Škodovky. A jak uděláme aby auto zůstalo kvalitní, šlo s trendem a přitom se jich zas tak moc neprodalo? Uděláme ho škaredé a on si ho nikdo nekoupí. Jiný důvod, proč faceliftovat krásné tvary, jaké měla Octavia 2, opravdu nevidím. Dalším důvodem, proč nekupovat Octavii (kromě toho že jich je všude jak much), je i to, že si nejsem jistý, v jakém stavu a za jakou cenu bych ji za 10 let prodával.

S rozumem téměř v koncích a s hlavou téměř v dlaních jsem celou situaci probíral se svou přítelkyní, které má auta snad stejně ráda jako „hadříky“. Ve finále jsem se rozhodoval mezi Passatem a Tiguanem z dílny Volkswagenu. Při jedné debatě jsem jí už se značnou mírou otrávenosti slušně navrhl aby zkusila sama najít „nějaké lepší auto, když je tak chytrá“. A přítelkyně hledala až našla…


- 2. DÍL -

Nákup nového auta jsem měl v plánu už opravdu dlouho. Protože mě příliš netlačil čas, výběru jsem věnoval téměř půl druhého roku. Pokud mi dnes někdo tvrdí, že se podíval na první auto, koupil jej a je zcela spokojený, pak takového člověka považuji za velkého klikaře nebo blázna, který žije v blahé nevědomosti, že mohl vybrat i lépe.
Během této předlouhé doby několikrát zaoscilovala má finanční situace a s ní i cena, kterou bych byl ochoten za nové jezdítko utratit. Vzhledem k tomu, že jsem od začátku plánoval koupi na leasing, nebyla pro mě ani tak důležitá celková cena vozu, jako spíš výše měsíčních splátek. Při pokud možno co nejnižší akontaci jsem si nakonec jako strop určil cenu 15 tisíc měsíčně při leasingu na 5 let. V této cenové hladině se už dá ledacos vybrat, nicméně leasingové společnosti umí opravdová kouzla a některé automobilky mají nastavená tak vysoká procenta výsledného přeplatku, až se malému českému člověkovi protáčí panenky. Není tak divu, že při současné krizi prodej dražších aut (která za hotové nekupuje skoro nikdo) stagnuje.

Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, jaký typ auta (a za jakou cenu) vlastně potřebuji a využiji, výběr se smrskl na liftbacky střední třídy. Kombíky se mi vzhledově příliš nelíbí a ani bych nevyužil jejich potenciál, sedany mají na můj vkus velmi špatný přístup do kufru.


Pokud bych se měl zmínit o autech, která jsem posledně vynechal, jednalo by se o těchto několik kousků:

Audi A4
Vzhledově velmi povedené auto, ale co si budeme povídat, jde tady hlavně o exteriérový image a pocit řidiče, že jede v Audi. Vzhledem k tomu, že A4 není dostupná ve verzi liftback, jednalo se spíše o letmý pohled. I ten mi však stihl prozradit, že co se interiéru týče, subjektivně se mi mnohem lépe dívalo na palubovku VW Passatu, než na A4, která na mě působila laciným dojmem (tvarově, nikoli materiálově). Zajímavým zjištěním bylo také to, že na rozdíl od novinky Q5, u Audi A4 je prodejce ochotný jít do podstatně větších slev a akcí na skladové vozy.

Mazda 6
Dle mého názoru, exteriérově jeden z nejhezčích liftbacků vůbec. Vzhledem k ostrým liniím je však vcelku možné, že se brzy okouká (na rozdíl od gandalfoidního Passatu). Ovšem po zklamání z kvalitativních vlastností CX-7 (některým majitelům už rezne a vrže) jsem se rozhodl své štěstí neriskovat ani s Mazdou 6 a řekl jsem si, že se poohlédnu po něčem „západnějším“.

Škoda Superb
Dalo by se říct, že Škodovka je taková klasika, která neurazí ani nenadchne. Musím ale uznat, že nápad s dvojitým otevíráním pátých dveří Twindoor považuji za opravdu revoluční a určitě se s tímto vynálezem brzy setkáme i v jiných vozech. V některých ohledech mi Superb velmi připomínal Passata. Ať už motorizacemi, nebo podobně mířeným exteriérem, zkrátka jedná se o dobře udělaný manažerský vůz. Na můj vkus je ale bohužel až příliš usedlý a protažený tak, že z boku se podobá jezevčíkovi. U Superbu je také velké nebezpečí, že Češi jako patrioti (ovšem pouze v autech a když vyhrajeme nějakou zlatou medaily) budou na tato auta pořádat nájezdy ve velkém a český manažer, který nebude jezdit Passatem, bude určitě jezdit Superbem. Nemůžu se také nezmínit o tom, že ačkoli jsem vůz zkoumal v zimních botách, pedály jsou hodně sražené k sobě a občas jsem sešlápl současně brzdu a plyn. (Asi mám velké nohy nebo co…)


Když přítelkyně přišla s tím, že bych si mohl koupit Ford Mondeo, mísil se ve mně pocit překvapení a nedůvěry. Proti Fordům nejsem nijak zaujatý (žádná osobní negativní zkušenost neproběhla), ale během současné krize jsem několikrát zaslechl zvěsti, že na tom tato automobilka není nikterak růžově a její budoucnost je nejistá.
Přesto jsem neodolal, abych se alespoň nepodíval na pár obrázků a neprostudoval ceník. Následovalo velmi milé překvapení v podobě nabídky vozu s akční výbavou kombinovanou s leasingem bez navýšení. Ať je na tom automobilka jakkoliv, musím uznat, že takto zajímavou cenovou nabídku na vůz této kategorie jsem nečekal a nemohl jsem jí jen tak ignorovat. Další velmi pozitivní překvapení se konalo, když jsem začínal procházet recenze a zkušenosti majitelů.
Mondeo se pyšnilo velmi vysokým skóre v testech EuroNCAP a na jízdní vlastnosti pěl každý pouze chválu, ať už bylo auto srovnáváno s VW Passatem či Škodou Superb.

Na nic jsem nečekal, popadl přítelkyni a šli jsme „oslintat výlohy“ salonu Ford, kde řetěz překvapení pokračoval. Auto zvenku působí suverénním a velmi svěžím dojmem. Hned jsem cítil, že se ke mě hodí mnohem lépe, než usedlá (místy až ulehlá) konkurence. Interiér (verze Titanium), ač občas kritizovaný, vypadal ve skutečnosti daleko lépe než na fotkách. Materiály působily příjemně a i v látkových křeslech se sedělo velmi pohodlně. Velmi příjemný a ochotný prodejce neváhal odpovědět na všechny mé (blbé) dotazy a já už měl jen jedinou starost – jakou verzi a výbavu zvolit.

Akční výbava Enterprise, postavená na základu Titanium, pro mě byla jako stvořená. Stačilo doplnit pouze několik drobností a měl jsem vybráno. Zvolit motorizaci bylo vcelku jednoduché, protože základní „akční“ benzinový dvoulitr Duratec vycházel o 70 tisíc levněji, než nejlevnější naftová verze. Proč benzín? S autem vyjíždím několikrát denně a především kratší trasy do cca 50km. Vzhledem k tomu, že auto pravděpodobně nebude momentálně garážované, připadá mi benzín jako rozumnější. S vyšší spotřebou je bohužel třeba počítat. Několikrát jsem se také setkal s názory majitelů, že Ford má s dieslovými motory občas problém a dochází k poruchám častěji než u benzínové verze. Jak je to ve skutečnosti prověří až čas.

Pro moje nové autíčko si jedu právě dnes, další podrobnosti a zkušenosti z reálného provozu doplním, až se s mým novým miláčkem trochu víc sžiju. Tak mi držte palce a zatím všem přeji šťastnou cestu!

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

Protože salonů jsme s přítelkyní prošli opravdu hodně (některé i mnohokrát), kromě samotných aut jsem věnoval pozornost také chování a ochotě prodejců. Obecné plácání do větru by jistě nemělo hlubší smysl, dovolte mi tedy na následujících řádcích být poměrně konkrétní. Ještě upozorním, že do všech salonů jsme pochopitelně vždy šli pěkně oblečení a předem vyzbrojení informacemi o konkrétním modelu, o který jsme měli zájem. I naše případné dotazy tak byly velmi konkrétní a věřím, že náš zájem o dané auto byl každému z prodejců dostatečně zřejmý.

Veškeré salony, o kterých bude řeč, se nacházejí v Ostravě a ve většině případů jsme se skutečně setkali s ochotou a zdravou snahou prodat, viz. salony Honda, Mazda a Škoda. Pochopitelně, zájem prodejce stoupal úměrně s cenou prohlíženého vozu, to ale zřejmě platí všude.

Této poučky se drží také v salonu Audi Heller, kde jsou ceny aut někde zcela jinde než například ve Škodovce, ovšem přístup k zákazníkovi byl skutečně profesionální a přátelský. Žádné povýšené jednání či nahánění prodejnosti.
Mou pochvalu si zaslouží především pan J. Gráf, který ochotně nabízel testovací jízdu i po tom, když jsem mu vysvětlil, že mé finanční limity mi nedovolí si některé jejich autíčko odvézt domů. Pokud slíbil, že zašle ceník jakmile bude k dispozici, tak jej poslal, když jsme se domluvili že se ozve za tolik a tolik týdnů tak se ozval. Za přístup k zákazníkovi dávám velkou jedničku.

Někam na opačný konec musím bohužel umístit prodejce vozů Volkswagen (taktéž salon Heller Ostrava), kde jsem zaznamenal hned několik prohřešků, které by se při prodeji vozů podobné úrovně jistě vyskytovat neměly. Ač je mi téměř trapné to sem psát, jednomu z prodejců nepříjemně páchlo z úst, což jistě na potenciálního zákazníka nepůsobí nijak kladně. Druhý prodejce, pan Jiří K., byl zase vyloženě odměřený a jeho přítomnost v naší blízkosti byla místy až stresující. (Nejprve jsem myslel, že má třeba jen špatný den, ale protože se naše návštěva u VW několikrát opakovala a výraz obličeje prodejce setrvával, měl asi přímo špatný rok. Nebo se tak šklebil pouze na nás? Těžko říct.) Jedinou jeho snahou bylo už už podepsat rezervační smlouvu (asi kvůli prémiím). Nebyl schopný zajistit řádnou testovací jízdu, dokonce ani po předchozí domluvě na konkrétním termínu s ujištěním, že auto bude k dispozici. Takový člověk dokáže nákup nového auta velmi znechutit a mnohdy i zákazníka úplně odradit, takže doporučuji komunikovat s některým jiným z prodejců a snad budete mít větší štěstí než my.

Samotné Mondeo jsem pak kupoval u ostravského dealera Ford Dankar. Zde musím velmi pochválit konkrétního prodejce nových vozů. Pan D. Janečko měl od samého začátku až do konce velmi vstřícný a ochotný přístup k zákazníkovi, nechal mě všechno si osahat, vyzkoušet, trpělivě odpovídal na mé dotazy. Ochotně nabízel testovací jízdu a když jsem řekl, že bych si rád vyzkoušel benzinovou motorizaci, omlouval se, že v benzinu právě nic nemají, ale že by mohl zajistit vyzkoušení benzinového Mondea od některého ze svých přátel. Této možnosti jsem nakonec nevyužil, ovšem zanechalo to na mě velmi kladný dojem a to se také počítá.
Samotné předání vozu na mě pak působilo jako předletová příprava. Pan Janečko podrobně vysvětloval veškeré funkce a možnosti, dostatečně názorně a tak, abych to stihl vstřebat. Za 10 minut jsem byl schopný toto elektronikou prošpikované jezdítko pohodlně ovládat, studovat podrobný návod nebylo téměř třeba. Předávku vozu prodejce ukončil menším testovacím okruhem kdy sám řídil a při tom odpovídal na mé poslední dotazy k reálnému provozu auta. Před salonem jsme se s úsměvem rozloučili a s hřejivým pocitem z dobrého výběru jak auta tak dealera jsem se novým korábem vydal na cestu do městské džungle.