Dacia 1310 TX break

Hodnoceno: 2× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Když jsem se začal účastnit srazů se škodovkou (viz předchozí recenze), zjistil jsem, že je to něco, co mě opravdu baví. A jako u všeho, je i tady na místě přirovnání, že s jídlem roste chuť. No a tak při návštěvě jednoho ze srazů jsem dospěl k rozhodnutí, že by bylo fajn pořídit si něco, čím bych svou (zatím) jednočlenou sbírku obohatil. No jo, jenže co?

Když hrozila v roce 2008 škodovce zkáza, objevil jsem shodou okolností v knihovně publikaci motoristického novináře Dalibora Janka "Motoristův rok" z roku 1992. Byla to kniha i s obrázky, tedy ještě lépe se spoustou obrázků. A na té spoustě obrázků se vyskytovala, vzhledem k době napsání a vydání, spousta aut, převážně z provenience východnícho bloku konce 80. let. Já jsem tu knihu doslova žral, navíc škodovka je rok výroby 1989 a já mám rád něčím ucelené kolekce, tak byly podmínky jasně dané. Musí to být něco z bývalého východního bloku, co se tu prodávalo jako nové v letech 1986 - 1990. Dalším požadavkem byl původní zachovalý stav a pokud možno původní SPZ (nic proti ničemu, ale mě se zkrátka na starých autech nové značky nelíbí, snad je to pozůstatek z doby, kdy tyhle auta byly prodávaný v hrozným stavu jako nejposlednější ojetiny). Tím byly stanoveny obecný požadavky, ale pořád to ještě neřešilo konkrétní model.

Mojí starou láskou nebo i špatným svědomím je Škoda Rapid. Kdysi jsme vlastnili šedomodrou 136 z roku 1988. Prodali jsme ji, když mi byly necelé čtyři roky, takže jak jistě uznáte za vhodné, nebyl jsem zcela ve stavu, kdy bych tomu mohl zabránit. Respektive bylo mi to tehdy šumák. Často jsem si na něj mockrát vzpomněl a říkal si, že si jednou podobného pořídím. Čili první myšlenka na další část "sbírky" mířila právě k Rapidu. Jak jsem ale zjistil časy se podstatně změnily a většina z nich skončila mimo moje finanční možnosti.

Zhruba ve stejné sobě jsem potkal v Brně Dacii 1310 break. Nádherně zachovalý, podle spz registrovaný cca někdy v průběhu revoluce (listopad, prosinec 1989), takže jeden z posledních dovezených. Uznale jsem pokynul hlavou a pokračoval dál. Zkrátka mě to nějak nepoznamenalo. Ale v hledání vhodnýho auta jsem pokračoval dál.

Ještě je myslím dobrý zmínit, že jsem zase nechtěl nějakou tuctovku, něco co má každý. Škodovky mám rád strašně (aby ne, když jednu mám), žigulíky taky, ale když jedete na nějaký sraz a stojí tam vedle sebe deset embéček, patnáct stodvacítek, sedm 01, tak si člověk začne připadat kapku jednotvárně. A tím mi přibyla další podmínka.

Vzhledem k tomu, že Rapida jsem zavrhnul, vyvstaly mi na mysli Žigulíky. Tedy ta modelová řada, které se říká hranatci (VAZ 2104/05/07). Nula-pětku jsem nechtěl, přece jenom jich bylo dost. Sedmička by už byla lepší, ale taky se sem tam vyskytly. Nejlepší ze všeho by pak byl kombík 2104, ale taky to pořád nějak nebylo ono. A až pak mě to došlo. Srazů jsem se zúčastnil už několika, dokonce i přímo orientovaných na produkci RVHP a co tam opravdu chybělo, byli zástupci rumunské produkce. Tedy abych byl úplně přesný, Oltcity tam byly, dokonce i starší typy Dacií - 1300. Nejezdly tam terénní Ara a novější Dacie 1310. Aro jsem zavrhnul hned na začátku, jejich možnost zachování byla vzhledem k účelům, pro který byly stvořený nulová, ale třinástsetdesítky by přece jezdit mohly. To je to auto, který bych chtěl. A když už, tak kombíka ať je to větší rarita.

Inu, začal jsem pátrat v paměti, kdy jsem nějakou viděl naposled. Došel jsem k závěru, že sedana když mi bylo pět a potom až dva komíbky rok před touhle anabází v retromuzeu ve Strnadicích. A pak jsem si vzpomněl na toho už zmíněnýho krásnýho kombíka z Brna. Na tomto místě musím přiznat, že jsem blázen. Nebo jak jinak by si člověk dokázal vysvětlit moje další počínání? Když pominu to, že jsem celý dva roky, který od toho setkání s ním uběhly, nosil v hlavě jeho poznávací značku, nejde vysvětlit ani to, že se ve mě probudily stalkerské pudy a já běžel ověřit jeho existenci na stránky ČKP. Co jsem si od toho sliboval netuším. Asi to, že bych bloumal ulicemi Brna tak dlouho než bych ho našel. Nicméně studená sprcha přišla hned vzápětí. Auto mělo odhlášené pojištění čtrnáct dní předtím a od té doby ho CKP neznala. Čili asi skončilo v hutích. Byla to velká škoda.

A tak jsem se jal hledat dál. Problém celého spočíval v tom, že 1310 byly populární svou kvalitou, teda spíš tím, že žádnou neměly. U kombíků byl navíc problém v tom, že se jich sem dovezlo jenom pět tisíc a většina skončila buď ve šrotu nebo zpátky doma v Rumunsku. To vedlo k tomu, že mi většina lidí řekla, že to co chci já už neexituje a nic takovýho není možný sehnat. Já se sice ptal na všechny strany, ale pomalu jsem začal taky nabývat dojmu, že onen brněnský kočár byl posledním svého druhu a víc jich není. Jedním z posledních zdrojů, kam jsem se obrátil byly stránky Dacia klubu. Ale moc jsem si od toho nesliboval. Dachnaři jsou už dneska někde jinde, značka zažila reinkarnaci a já pochyboval, že mezi tou záplavou Loganů, Sander a Dusterů najdu to, co hledám. Když se mi pak dvakrát stalo, že na facebooku si přeze mě lidi vyřizovali účty (pod moje poptávky mi napsali číslo na člověka, který Dachnu stoprocentně má a prodá, já se jednou dovolal kamarádovi toho zmíněnýho, kterej prohlásil "že si z něho XY skrz mě dělá srandu" a podruhé jsem se dovolal nějakýmu finančnímu poradci, kterej asi neměl nejlepší vztahy se svými klienty). Vzhledem k tomu, že ta anabáze s hledáním trvala rok, jsem si řekl, že se na to vykašlu, protože nic takovýho opravdu není.

To bylo v pondělí. V úterý jsem mě najednou přepadlo nutkání podívat se na email, na který sice chodím jednou za dva měsíce, ale který jsem uvedl na inzerátu v Dacia klubu. A tam byl e-mail od pána, který Daciu v kombíku vlastní a protože už ji nevyužívá, rád by ji prodal. Když jsem zjistil, že bydlí v únosné vzdálenosti, byl jsem v sedmém nebi. Na druhý den mi poslal fotky, další den jsem to jel okouknout a za týden už se vezla domů.

O co se vlastně jedná?

Je to typická Dacia 1310 TX break. Ve verzi kombi se k nám Dacie vozily už v modernizované verzi, po faceliftu, který proběhl o rok dřív. Tahle konkrétní je z roku 1987. Bývalý majitel předtím vlastnil Volhu 21, která mu spolehlivě sloužila skoro dvacet let. Jenže jednak sovětská technika z padesátých let už byla přece jen překonaná a navíc potřeboval větší auto. Situace s vozy karoserie kombi byla koncem 80. let poměrně komplikovaná a tak v podstatě nic jiného než Dacia nebylo (ale o tom ještě níže). A tak se stal začátkem listopadu roku 1987 hrdým vlastníkem tohoto rumunského kočáru, tehdy ještě modré barvy.

Jak mi vyprávěl nebylo to ze začátku až tak jednoduché. Chvíli trvalo, než se mu podařilo vychytat všechny bolesti a nejvíc se prý natrápil s přední nápravou. Když se mu to podařilo, nastal, u ještě relativně nového auta, boj s korozí. Ten nakonec vyřešil tak, že auto nechal kompletně karosářsky opravit a znovu nalakovat, tentokrát na červeno. Po dvaceti letech si sice koupil novější auto, ale spolehlivá Dacia (teďka řadě lidí, kteří by si ani o fungl novýho Logana neopřeli ani kolo, stouply vlasy hrůzou) sloužila pořád dál a jemu bylo líto se jí zbavovat. Co ale musím zmínit a obdivovat je jeho nekonečná pečlivost a svědomitost v údržbě toho auta. Věnoval mi totiž k němu i svoje poznámky, což je sešit formátu A5 a v něm do posledního detailu sepsané patrně všechny servisní úkony, na které si člověk vzpomene, na průklepovém papíře překreslená schémata atd. Prostě stará škola, díky které se to auto ve zdraví dožilo dneška. O pečlivosti a svědomitosti svědčí i několikerý nástřik dutin a netknutý podvozek. Jedinou vadou na kráse tak jsou přední blatníky, na kterých jsou puchýře, což se dá očekávat a koroze na předních nosnících. Ale není to nic, co by se u 32 let starého auta nedalo očekávat ani nic, co by se nedalo odstranit.

Ještě něco ke kombíkům

Jak už jsem zmiňoval výš, Dacia byla v 80. letech vlastně taková z nouze ctnost. Pominu fakt, že v té době to bylo i v sedanu vlastě jediné normálně sehnatelné auto (ještě se Škodou 120). S kombíky byl v bývalém socialistickém bloku vždycky problém, ale daly se sehnat. V 70. letech byly průběžně v prodeji Škoda Octavia combi, Moskvič 426/427/2137, Lada 2102, Wartburg 353 tourist a Trabant 601 universal. Oktávka skončila v roce 1971, Moskviče se sem přestaly vozit v roce 1980 a tím samým rokem byl značně omezen dovoz žigulíků celkově. S žigulíky byl navíc ten problém, že v kombíku byly vydávány prvně bezpečnostním složkám, to, co zbylo socialistickým organizacím a až po tomhle "přefiltrování" ten zbytek z pevného penza na daný rok řadovým občanům. V první polovině 80. let tak jedinými volně dostupnými vozy kombi na čs. trhu byli auta z NDR. Leč, Trabant tu svoje působení skončil v roce 1984, Wartburg v roce 1985 s tím, že posledních šestnáct kombíků se prodalo začátkem roku 1986. Zbyli tak jedině žigulíci, na který platil výše uvedený postup, navíc se v tom roce přecházelo z typu 2102 na modernější typ 2104, pochopitelně s omezením dodávek. Tím byl na přelomu let 1985/86 trh s vozy kombi v podstatě zdecimován. Z toho důvodu tak Motokov poprvé přivezl, právě v roce 1986, jako náhradu za Wartburgy, kombíky z Rumunska. Procedura jako s Ladami pro ně neplatila, proto jich bylo dostatek.

Jak se s tím jezdí?

Abych pravdu řekl, napřed bylo potřeba vyřešit technické záležitosti (odešel startér, problémy s karburátorem), potom letošní jaro dost propršelo, takže jsem toho s tím zatím moc nenajezdil. Nicméně první dojmy. Všechno jde tak nějak víc ztěžka než ve škodovce, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout. Motor má slušný zátah a díky zpřevodování ani nepostrádá výkon. Až budu mít víc zkušeností, rozhodně je doplním.

Poslání auta je stejný jako u škodovky. Napůl spotřebák do pěknýho počasí, napůl veteránská leštěnka.

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

Kupováno od původního majitele. Velice slušné a korektní jednání.