Dacia 1310 TX break

Hodnoceno: 4× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Pokud jste přečetli minulou recenzi na červenou Dacii, asi víte, kde se momentálně nacházíme. Pokud ne, tak drobná rekapitulace. Jsem fanda do socialistických aut konce 80. let. Jako druhého veterána ke své škodovce jsem v listopadu 2018 koupil červenou (původně modrou) Dacii 1310 TX break (viz její recenze).

Proč jsem prodal červenou Dacii a jak jsem přišel k téhle?

Velmi jednoduchá odpověď. Bohužel já nejsem schopen odpovědět jednoduše, takže to bude delší. Červenou Dacii jsem kupoval ve stavu absolutního poblouznění mysli po přibližně dvouletém hledání. Navíc nikdo, momentálně více při smyslech než já, neměl čas se mnou jet na obhlídku a já tak auto vzal bez nějakého rozmýšlení. Zbaběle přiznávám, že spíš než na praktické věci jsem se už viděl na veteránském srazu, kde uspokojuju svou neustálou potřebu pozornosti. Když nadšení opadlo, dostavilo se vystřízlivění a starost právě o ty praktické věci. Abych to uvedl zcela na pravou míru. Moje veteránská filosofie vychází z toho, že auto nemusí být zcela původní, když to má od rzi v blatníku díry, nebudu tomu říkat patina, ale nechám to vyměnit, ale mělo by mít vzhled takový, v jakém opustilo bránu továrny. A to bohužel první dachna nesplňovala. Jak už jsem řekl, původně byla modrá. Po osmi letech provozu ji bývalý majitel nechal opravit, tak jak se to dřív dělávalo. Vyvařit a přelakovat. A aby byla nějaká změna v baráku, tak jinačí barvou. Navíc to bylo děláno tak, že se stříkly jenom pohledové věci. Někde se nedostříklo, tam zůstala původní modrá, někde byla fialová, jak červená přecházela do modré. Navíc neměla na blatnících vepředu blinkry, vzadu pozičky. Papírové obložení vnitřku časem zcuckovatělo. Byť zrezlá moc nebyla, scházela jí taková ta nějaká veteránská původní netknutost. Takové to jakože si někdo koupí auto pak s ním jezdí a nic moc na jeho vzhledu nemění, protože to není potřeba. Auto jsem koupil v listopadu, začalo mě to žrát v únoru. Postupem času ve mě dozrálo rozhodnutí nechat auto přelakovat na původní modrou a dát tomu vzhled takový v jakém to vyjelo z fabriky. Tak jsem prožil léto s plánováním. Když nastal podzim a já se o to začal zajímat víc, zjistil jsem, že pravděpodobně i vylodění v Normandii byla jednodušší operace. Když pominu fakt, že se do toho absolutně nikomu nechtělo a finanční náročnost celé operace, tak tu byl ještě jeden aspekt a to akutní nedostatek náhradních dílů. Dneska se od každého dozvíte, že sehnat blatníky na emkovou škodovku je fuška. Jenže pořád jsou. Ale sehnat blatníky na Daciu 1310, to je totální zmar a katastrofa. Mimo jiné proto, protože na škodovku existují jenom dvě verze - na užovku a emko a obě dvě jsou k sehnání. Na třináctdesítku jsou tři verze (od začátku výroby do roku 1985 - bez blinkru, od roku 1985 do roku 1989 - díra vepředu pro obdélníkový blinkr a od roku 1989 - díra uprostřed pro kulatý blinkr z Oltcita) a sehnat se nedá ani jedna. Karosařinu z velkoskladu na Slovensku vykoupil nějaký Holanďan pro Renaulty 12 a díly nejsou už ani v Rumunsku. Po zjištění všech okolností jsem smutně usoudil, že pro moji potřebu bylo tohle auto krokem vedle a rozhodl se pro prodej.

Tady si dovolím jednu z několika odboček. Nevím, jestli jste někdy zkoušeli prodávat auto, ale myslím, že při žádné jiné příležitosti člověk nepotká tolik divných lidí. Měl jsem několik nabídek. První byl pán, který chtěl ať mu auto rezervuju, že se přijede podívat buď v pondělí nebo v úterý. Oba dva dny jsem postával u garáže jako čůza u fary a kupec nikde. V úterý večer se ozval, že na to zapomněl a jestli by nemohl přijet ve čtvrtek. Notně namíchnutý jsem tedy čekal i ve čtvrtek. A oproti předchozím dnům nastala skutečně změna. Sice zase nepřijel, ale zablokoval si mě a dodnes mi neodpověděl. Druhý zájemce si mě pro změnu zablokoval hned poté, co jsem mu zdvořile napsal, že je až druhý a bude muset počkat, dokud se nevyjádří první. Třetí byl třináctiletý chlapec. Jak se naštěstí později ukázalo, sháněl veterána pro tatínka, který ale chtěl něco úplně jiného. Čtvrtý zájemce byl obzvlášť zajímavý exemplář. Když jsem mu napsal, že se na něj dostalo v pořadí a připojil svoje telefonní číslo, okamžitě mi volal se slovy "Vážený pane, mám 42 veteránů, obhlídka není vůbec nutná, auto okamžitě beru!" a prašil mi telefonem. Tehdy se ve mě rozblikala varovná kontrolka a začal jsem googlit. Pán měl bydliště na městském úřadě a několik exekucí. Což o to, prachy by člověk snad nějak časem oželel, ale nějak jsem si nebyl jist tím, zda má městský úřad průměrného okresního města tak velké garáže, aby se tam vešla služební auta a k nim ještě 43 dalších veteránů. Pátá byla velmi ochotná a vstřícná dáma, která mě ale prosila, že když jí auto odvezu 130 kilometrů daleko do jejího bydliště, tak mi dá o čtyři tisíce méně, než jsem za to chtěl, ale přidá mi pětistovku na benzín. Naštěstí se našel člověk, Renaulťák tělem i duší, který si auto vzal a nabídnul mu střechu nad střechou. Trochu mě děsí fakt, že byl až šestý.

Otázkou tedy bylo jaké auto na místo červeného. Na bazoši se objevil poměrně zapadlý inzerát na Ladu 2107 z našeho města, kterou jsem od vidění znal. Byla moc hezká, zachovalá, sice za trochu více peněz, ale intuice mi tak nějak říkala, že vzhledem k povaze toho inzerátu (pár tmavých fotek z garáže, na bazoši za chvíli zapadnul) o kousek s cenou sleze, tak jsem koketoval s myšlenkou, že na to počkám a pak se na ni půjdu vážně podívat. Jenže byl jsem něco udělat v garáži a když jsem se díval na Daciu, tak mi bylo líto, že bych měl tuhle značku a tenhle model opustit. Strávil jsem sháněním tohohle konkrétního modelu a představami nad tím, jak s ním a se škodovkou zářím na veteránských akcích. Zkrátka klasickýho žigulíka klidně, ale jedině časem a jako třetího do party ke škodovce a Dacii. Takže jsem se rozhodl, že zkuším počkat. Kombíka už pravděpodobně neseženu, ale sedanů se tu prodalo víc. Navíc nesloužili jako levný přibližovadlo pro party dělníků a Rumuni v 90. letech o ně taky nejevili zájem. Když mi navíc ještě jeden zkušený Renaulťák / Dáčkař potvrdil, že sehnat sedana je nepoměrně snazší, bylo rozhodnuto. Nemusí to být hned. Nechám to odležet a ono se časem třeba něco namane.

Tenhle myšlenkový pochod se udál v sobotu ráno. V sobotu večer jsem vyšel s několika kamarády zahnat žal nad tím, že první auto mi zkrátka nevyšlo podle mých představ. Jak už jsem v předchozích recenzích zmiňoval, nejsem zcela normální člověk a tak se občas stává, že když konverzace u stolu vázne, připojím se na bazoš a tam si prohlížím, jestli nepřibylo v nabídce něco zajímavého. A tak i teď nastala taková konverzační pauza, já se připojil a okamžitě na mě vyskočil inzerát, ve kterém byla nabídka na Dacii 1310 combi. Inzerát byl bez fotek, bez počtu kilometrů, obsahoval pouze rok výroby, že je auto žluté a že je zachovalé. Od té doby jsem se choval, jako když člověk hodí korunu do forbesu. Ačkoliv to odporuje všem mým zásadám, ještě v půl deváté večer jsem volal na uvedené číslo, kde jsme si domluvili podrobnosti, hlavně zaslání fotek. Ten večer už se mnou řeč nebyla. Když mi fotky přišly, tak bylo rozhodnuto. No a za týden už auto stálo v garáži.

O co tedy jde?

Dacia 1310 TX break a to ve velmi zachovalém stavu. Dokonce ani dneska, po 32 letech nemá sebemenší stopy koroze a to jsou, prosím pěkně, všechny karosářské díly původní. Bývalý pan majitel nechal hned po koupi vystříkat dutiny konkorem, do kterého karosář, co to dělal, přidal jako prevenci před vytvrdnutím a popraskáním změkčovač, takže konkor zůstal krásně tekutý dodnes. Jako prevenci koupil plastové kryty podběhů a navíc auto vidělo poprvé sníh až když jsme ho nakládali na odtahovku.

Zajímavá je taky historie konkrétního kusu. Na pozdim roku 1987 byla představená Škoda Favorit. Bývalý majitel tehdy plánoval dvě věci. Jednak nákup nového auta a s ním pak dovolenou u moře. Aby mohl na dovolenou odjet, musel auto koupit nejpozději v průběhu následujícího jara a volba padla právě na čerstvě představeného Favorita. Jenže jak už dneska z historie víme, Favorit se představil poměrně předčasně. V průběhu jara 1988 se teprve dokončovaly sériové zkoušky prostřednictvím socialistických organizací a pro běžného smrtelníka zkrátka neexistoval způsob jak se k autu dostat. Když se léto přiblížilo a on viděl, že nepochodí, slevil na Ladu 2105, ale ani tam nebyla situace růžová. Žigulíky se sice prodávaly, ale na pořadník, takže šance, že by měl auto do dovolené byla více než mizivá. Jenže ho zkrátka potřeboval a tak se tedy do Mototechny vrátil s tím, co mu můžou prodat hned. A protože zrovna byly volné Dacie a jeho bratr měl velmi dobré zkušenosti s modelem 1300, tak jednoho z kombíků koupil. Výběr barvy byl dost rozmanitý, celé dva druhy. Modrá a žlutá (ale o té barvě se později zmíním víc). Stihl to dobře, auto je registrováno týden před začátkem letních prázdnin. Modernější model už takový vzor spolehlivosti nebyl, ale reklamační oddělení mu vyšlo vstříc prakticky ve všem, takže od té doby auto nezazlobilo. Pochopitelně zásluhou pečlivé údržby. Přesto, že poté si pořídil i jiná auta, Dacia měla oproti nim výhodu tažného zařízení, takže svůj automobilový důchod v rukou prvního majitele trávila v teple vlastní garáže s přísnou absencí zimního provozu.Majitel auto taky obohatil o módní přední mlhovky s mřížkou a rádio s kazeťákem. Autu dal skutečně veškerou péči a jen díky ní se dožilo dneška v takovém stavu. Až se někdy přistihnu při přemýšlení o tom, jestli já jsem takové péče schopen. Jinak jsem došel i k filosofické úvaze, že vzhledem k podobnému výsledku nákupu auta jako u škitta (moje bílá Škoda 125 L) jsou všechna koupená auta ročníku 1988 a 1989, vyjma favoritů, nepovedeným pokusem koupit favorita.

Barvy

Ještě jsem slíbil něco o té žluté barvě. Socialistický automobilový průmysl se od toho současného lišil v mnoha aspektech. Jedním z nich byla právě barva. Existovaly sice vzorníky, ale obvykle se stříkaly tak tři až čtyři barvy. Druhým aspektem je to, že auta se sem vozila v tzv. dodávkách. Prostě až se to vyrobilo a přišla řada, tak se to sem dovezlo. Pochopitelně v té barvě a verzi, která se podařila namíchat. Já jsem se ve chvílich prokrastinace tímhle trošku zabýval a došel na drobné nuance, díky který si troufnu tvrdit, že jsem schopen přibližně určit stáří auta z konce 80. let podle toho, jakou má barvu.

Například domácí škodovka. Valná většina aut vyrobených na jaře 1988 je v barvě šedomodrá tmavá. Vím to, protože jsme měli takto barevného Rapida 136 koupeného v červnu 1988 a většina škodovek téhle barvy na našem okrese má číslo tak nějak okolo něj. Zkrátka se podařilo namíchat hodně téhle barvy, tak to naflákali napříč modelovou řadou. Vyjímku tvoří stopětky, který tehdy končily a vyjely do jedné světle šedé s přístrojovou deskou stotřicítky. Něco podobného je to u Žigulíků. Zatímco 07 z podzimu 1988 jsou většinou bílé s červeným interiérem, z jara 1989 jsou červené s interiérem černým. Za zmínku taky stojí dodávka hráškově zelených kombíků taky z jara 1989. No a tím se dostávám k Daciím. Model 1310 se sem vozil od roku 1983. V barvě bílé, zelené a žluté. Po faceliftu z roku 1985 se sem vozily už pouze šedomodrá, červená, béžová a bílá. Jednu jedinou vyjímku tvoří právě jaro 1988, kdy se u nás jak sedany, tak kombíky objevily naposledy ve žluté a zelené. Podle mě tomu autu sedí hodně. Připadá vám tenhle odstavec divný? Mě taky, ale buďte shovívaví, jak jsem již několikrát podotknul, nejsem zcela normální.

Jak auto jezdí?

Zas a znovu tady musím vyzdvihnout péči majitele. Ačkoliv to říkám nerad, protože škodovka je škodovka a škitt hraje v mém životě nezastupitelnou roli, Dacia je zkrátka o kus dospělejší auto. Tišší, pružnější, s podvozkem limuzíny. Když budu volit mezi mými dvěma auty, tak na tom budou obě stejně, nemám rád dělání rozdílů, tam, kde jich netřeba, ale škodovka bude mít vždycky o malý fous navrch, protože spolu zkrátka jdeme životem. Kdybych si ale vybíral jako potencionální majitel nového auta v roce 1989, asi bych zvolil Dacii.

No a tady jsem vlastně zatím u konce recenze. Auto jezdí nadmíru spolehlivě (klep, klep) poslání jako u škodovky. Napůl provozka na hezké počasí, napůl auto na ježdění po srazech.

Silné stránky

Kufr, hlasitost motoru, pružnost.

Slabé stránky

Obecně asi náchylnost ke korozi. U tohohle konkrétního modelu se stane, že při vyšší teplotě vzduchu a nouzovém brzdění (tímto zdravím tu paní, která má pocit, že třicet let starý auto dokáže zastavit z padesátky na pěti metrech a na parkovacím místě nezastavuje, ale přistává, aby jí tam na liduprázdné ulici náhodou někdo nevjel) přestane fungovat posilovač. Stačí zaverglovat tou hadicí co vede z motoru a zase funguje.

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

Původní majitel, příznivé a milé jednání, hromada náhradních dílů. Velká spokojenost.