Škoda 125 L

Hodnoceno: 5× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Kde začít? Ke škodovce (taky se jí někdy říká hovorově "bílý" nebo důvěrně podle legendárního auta z televizního seriálu "Škitt") jsem přišel tak, že jsem se k ní narodil, respektive přivezla mě z porodnice. Ale nejlíp bude začít od začátku.

Někdy na přelomu let 1988 a 1989 se babička s dědou rozhodli, že jejich dosavadní, skoro 13 let stará Škoda 110 L by si zasloužila výměnu. Sice se leskla téměř novotou, ale bylo to zásluhou jenom toho, že dva roky předtím na ní byla kompletně měněná karosérie. V tehdy všeobecném vládnoucím nadšení z nově představeného favorita se prarodiče vydali do Zlína (pardon, Gottwaldova), jestli by pro ně nějaký ten fanouš nebyl k mání. Samozřejmě, že nebyl. Ale když už vážili takovou cestu, až do Mototechny, tak jim nabídly dvě alternativy. Jednak bílou Škodu 125 a jednak Oltcita alias "rumunskýho favorita". Škodárna byla odmítnutá s tím, že jakýkoliv auto je lepší než bílý a rumun se slovy, že v takovým křápu teda jezdit nebudou (pozn. podle datování celé téhle příhody mělo jít pravděpodobně ještě o Oltcita z té "odolné" výroby, tedy z doby, kdy se to montovalo z francouzských dílů, čili odmítnutí nebylo na základě zvěstí o kvalitě, ale proto, že třídveřák s jednoramenným volantem, kelímky od jogurtů místo páček a na malinkých kolech, byl pro dva konzervativní skorodůchodce až příliš extravagantní). A tak se jelo domů s nepořízenou.

Po zjištění, že favority opravdu nejsou a nebudou, byla nakonec zvolena alternativa adekvátního zadohrabu. Jenže začátkem roku 1989 už byla modelová řada 742 dost skromná. Zůstala akorát verze 120 L, v extrémně malých počtech pak 120 GL, potom 125 L a nakonec silně nedostatkový vrchol nabídky 136 GL.

Tady si dovolím malou vsuvku. Někdo by se mohl ptát, proč nezvolili kompromis mezi favoritem a řadou 742 a sice onu bájnou 136 GL. Když jsem se na to ptal, tak nevěděli, že něco takovýho vůbec existovalo. Čili z dnešního pohledu myslím, že povědomí o tom modelu bylo tehdy znatelně mizivé a o jeho existenci věděli jenom opravdoví fajnšmekři a ne řadoví zákazníci. Když jsme se pak díval do statistik, tak se není čemu divit. V roce 1989 se prodalo jenom několik stovek "stošestatřicítek". Oproti dvacetitisícovému prodeji 125 L je to skutečně plivnutí do moře.

Ale zpět ke škittovi. Typ 120L byl zamítnut pro svou čtyřstupňovou převodovku a jako vhodný kandidát tedy byla zvolena "stopětadvacítka". Jenže ani tam nebylo shánění jednodušší než u favorita, zkrátka nebyly ani zadohraby. Nakonec, po aktivací mírné tlačenky (snad se to po těch třiceti letech už může říct), se podařilo sehnat auto v Jihlavě. Samozřejmě základní požadavek byl, že to může mít jakoukoliv barvu, jenom když to nebude bílá. Na dvoře Mototechny tehdy stály tři škodovky. Tmavě šedá, světle hnědá a bílá. Po vznesení požadavku na hnědou jim bylo řečeno, že ta už je prodaná, stejná situace se opakovala u šedé. Babička, pod hrozbou toho, že si budou skutečně muset vzít tu bílou, vznesla lehce naivní dotaz "jestli by to přece jen nešlo nějak udělat s tím favoritem". Evidentně nešlo, protože se první březnový den roku 1989 vydali ku domovu ve fungl nové, BÍLÉ Škodě 125L.

Nicméně, jezdit se muselo a důležitý bylo, že bylo čím. Čili na starosti s barvou nezbyl čas, nakonec i ta radost z auta se dostavila. První ránu dostala škodovka už ten rok v létě. Babička s ní projížděla v koloně kolem nehody a za ní jedoucí řidič žigulíku to nějak neodhadnul, hleděl víc na nabouraný auto než před sebe a pak už to neubrzdil. Jako satisfakci to pak osobně vyklepal, takže dodneska úplně nelícuje nárazník a na zadním čele je trošičku hrbol.

Když bylo škodovce pět let, vstoupila jí do života zásadní událost - narodil jsem se já. Jak už jsem zmínil, přivezla mě z porodnice (kromě toho mi v ní z Polska přivezli kočárek). Myslím, že řev motoru na zadních sedadlech a smrad z blbě spálenýho benzínu, mě jakožto jedny z prvních vjemů po opuštění porodnice, poznamenaly natolik, že jsem už asi ve třech letech prohlásil, že chci tohle auto a žádný jiný.

Intermezzo: Léto 97

Píše se červenec roku 1997 a na Moravě už několik dní hustě prší. Ač to ze začátku nikdo nepředpokládá, blíží se katastrofální povodně. Vzhledem k tomu, že s tím nikdo nemá moc zkušeností, všichni se utěšují, že nic nepříjde. Tahle naděje útěchy má za následek to, že většina aut na naší ulici není včas odvezená do bezpečí. Se škodovkou se na poslední chvíli vyjíždí z garáže, která je pod barákem, na dvůr, kde pak stojí několik dní až do půlky okýnek pod vodou. Poté následuje, vylovení, usušení, odbahnění... Je však třeba přiznat několik faktů a dovolím si tady další vsuvku. Škitt přestál přírodní katastrofu poměrně bez úhony (samozřejmě taky zásluhou automechanika, který si ho potom vzal do parády a tři týdny na něm usilovně pracoval). Dodnes skoro nevím, že v tom autě je elektrika, prahy a lemy jsou původní a až vloni se na nich objevily první tečky rzi. A tak jedinou památkou jsou zbytky bahna ve struktuře palubní desky a volantu, tedy byly. Před čtyřmi lety jsem nechával měnit blatníky, servis preventivně vystříkal dutiny a to bláto na základě výparů z toho sajrajtu slezlo. Jo a ještě nepůvodní tachometr, protože původní odešel. O provozu auta svědčí fakt, že se po osmi letech zastavil na hodnotě 19 993 km (nový má po 22 letech čerstvě 17 tisíc).

V novém tisíciletí se se škodárnou jezdilo pořád míň a míň a byla využívána až když to nešlo jinak. Tímhle stylem to dospělo až do technické v roce 2006, kdy to kvůli brzdám prošlo skoro na čestný slovo. Pak se zavřela do garáže a s tím, že se ty brzdy musí časem opravit tam stála dva roky.

Před další technickou začala čím dál tím víc ve vzduchu viset vidina, v lepším případě prodeje, v horším sešrotování. Já se tomu bránil, co to šlo, ale obával jsem se, že můj boj je předem prohraný. Konec konců auto mělo 19 let, za dva roky bez hnutí bylo nepojízdné a navíc se v médiích začínalo čím dál víc skloňovat slovo šrotovné a ekodaň. Tím pádem se tyhle auta stávaly neprodejnými. Já sice argumentoval, že z logiky věci z toho jednou musí být veterán, ale upřimně, na konci léta 2008 bych to čtrnáctiletýmu uchu nevěřil ani já sám. Nicméně osud mi byl nakloněn, auto se spravilo a od té doby se s ním zase pravidelně jezdí.

Další roky sloužila škodárna jako občasné auto jezdící na trase obchod-doktor-kadeřník. Významné období však přišlo s Novým rokem 2013. Hned druhého ledna jsem se stal držitelem řidičského oprávnění. Touto událostí mohla škodovka stoupnout do nebeských výšin, stejně jako zajít na oubytě. No, nestalo se ani jedno ani druhé. Jenom se děvenka musela připravit na to, že kromě výše zmíněné trasy se bude tlouct cestou necestou s bandou puberťáků. Nutno přiznat, že měla trpělivost. S moudrostí, kterou přináší pouze stáří, nás zoufale přeplněná pivem, s kempovým nábytkem na střeše a mým začátečnickým jízdním stylem za volantem, odvezla na první opravdovou dospěláckou dovolenou. Nevím, zda tehdy zcela selhala logistika nebo to má fakt tak malý kufr, ale dva z mých soudruhů museli jet autobusem.

Ale protože čas člověk nezastaví, tak i škodovka se v roce 2016 zůčastnila svého prvního srazu veteránů (tedy ještě ilegálně). A od té doby v tom pokračujeme.

Dneska auto slouží z části jako nepřetěžovaný spotřebák jezdící za pěkného počasí a z části jako "veterán" (ty uvozovky jsou tam proto, že slovo veterán mi u těchhle aut příjde lehce nepatřičné, nemám rád ani jejich zbytečné adorování, většinou jsou to stejně jenom kecy překupníků).

Jak se v tom jezdí? Myslím, že to snad ani není třeba zdůrazňovat. Tuhle modelovou řadu vlastnil snad každý, a když ne on, tak nějaký jeho příbuzný nebo kamarád a když ne ani oni, tak určitě aspoň vzdáleně znal každý někoho, kdo to měl. Záleží na subjektivním pohledu každého z nás. Mě se v tom jezdí dobře. Ale je třeba k tomu přistupovat jako ke třicet let starýmu socialistickýmu autu, pak s tím nebude žádný problém.

No a to je z popisu (nebo spíš historie) vlastně všechno. Jestli Pánbůh, STK a EU dopřejí, tak to spolu ještě nějakej ten pátek potáhnem. A vlastně proč by mělo zůstat jenom u jednoho? Ale o tom až v další recenzi.

Silné stránky

Když už nic jinýho, tak aspoň to, že vám aspoň jeden člověk za den zamává nebo uznale pokyne hlavou (ideální pro exhibicionisty).

Slabé stránky

Na ty si každej musí přijít sám.

Zkušenosti se servisem (poruchy, opravy):

Šikovnej člověk to spraví sám, případně za pomoci garážníka. Vzhledem k počtu v jakým to tu bylo rožšířený, vámi nepohrdne ani velkej servis. Chce to jenom přežít kyselý ksichty.

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

Mototechna koncem 80. let. Obsluha vzorná, značku, typ a barvu za vás v klidu vybrali oni :)