Mini Clubman F54

Hodnoceno: 17× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Jak jsem si pořídil své první kombi

Nemám rád kombíky. Až na výjimky dávám přednost klasické eleganci sedanu. Chápu, že to není zrovna praktické, ale praktičnost pro mě nikdy nebyla extra důležitá. A nemám rád zelená auta, přitom tohle je už moje třetí. Jak je pak možné, že tohle auto jsem si vybral a nakonfiguroval já sám pro sebe, bez donucení a přímo s nadšením?
Jak jsem již popisoval u hatchbacku Mini, rozhodl jsem se obnovit vozový park. Cílový stav jsou dvě nové auta, které se budou měnit co čtyři roky a jeden veterán. S pětidveřovým Mini jsem byl natolik spokojen, že doplnění o dalšího Miníka se mi začalo postupně jevit jako téměř logický krok. Nechybělo moc a pořídil jsem dalšího Coopera 5D. Nevybírám si auta racionálně, spíše je to otázka emocí. Ale zde už musel zakročit rozum – sice by bylo docela cool moct natočit další pokračování filmu Italian job prakticky jen za použití vlastních aut, ale jedna cesta na východ Slovenska s dětma a nevyhnutelnou bagáží mě z této myšlenky vyléčila. Ono to překvapivě i šlo, člověk aspoň při balení začne používat rozum a samotné naložení zavazadel do kufru je adrenalinovějším ekvivalentem hry Tetris. Ale co když existuje i řešení, které vlastnictví dalšího Mini nevylučuje a přitom může být i praktické? Takhle nějak probíhalo mé uvažování o dalším autě. Po několika výpočtech se ukázalo, že tady už operativní leasing až tak levný nebude, ale i cena auta se už pohybuje hluboko ve vodách vyšší střední třídy. A co jsem si to tedy vybral, bez jakéhokoliv porovnávání konkurence, obcházení autosalonů různých značek, bez podrobného měření zavazadlového prostoru? Další Mini a tentokrát je to Mini větší – prostě Clubman.

A je to vážně kombi?

Tohle auto ve mně při prvním setkání vyvolalo několik rozporuplných pocitů. Začněme siluetou. Je to kombi, nebo je to hatchback? Tohle auto asi nejlépe vystihuje označení shooting brake. Dnes se takhle označují hlavně třídveřové kombi, ale původní definice jednoduše počítá s autem s ostře zkosenou zádí, kam si majitel dával své zbraně při cestě na lov a kořist při cestě zpět. Jak britské! A tím se vysvětluje i volba barvy. Mini ji sice označuje jako British racing green, ta ale nikdy nebyla metalická. No co, vývoj nezastavíš. Když jsem šel auto objednat, tak jsem se rozhodoval mezi vínovou a modrou, ale když jsem na místě uviděl jeden kousek v zelené, na který zrovna zasvítilo slunce a ze zelené se stala zářivá smaragdová, tak bylo rozhodnuto.
Nepřehlédnutelné jsou zadní (páté a šesté) dveře. Otevírají se proti sobě a snažil jsem se najít situaci, kdy by to bylo praktické. Jediná, která mi napadla, je otevírání kufru v garáži s nízkým stropem, jinak prostě nic. Existuje několik možností, jak je otevřít. Klasika je zmáčknutí čudlíku v pravé klice – otevře se pravé křídlo. Pak zmáčknout čudlík v levé a otevře se levé křídlo. Samostatné lze otevřít pouze pravé, které se do levého zamyká. Přišlo by mi logičtější, kdyby se po zmáčknutí čudlíku pravých dveří otevřely jen ty a při zmáčknutí čudlíku levých dveří by se otevřely obě. Další možností je dálkový ovladač, případně máchání nohou pod zadním nárazníkem, ale rozhodně nemůžu říct, že by máchání fungovalo spolehlivě a spíše si u tohoto úkonu připadám jako idiot.
Pak je tady přední část a nějak se sám nemůžu rozhodnout, jestli se mi líbí nebo ne. Občas na mě působí jako Mini, pak zase jako žabák (asi za to trochu může i zvolená barva) no a ve chvílích nekritického obdivu mi připomíná Porsche 911. Já vím, vím, ale… No a nakonec detaily, kterými Mini jasně dává najevo, že by chtělo patřit k prémii. Decentní chromování kolem celé linie oken, podsvícené vnější kliky, logo auta promítané na zem ze zpětného zrcátka, grafika zadních světel, a průduchy v nárazníku a blatnících, které jsou skutečné průchozí, bez jakýchkoliv záslepek. Můžete si vybrat z několika odstínů střechy, standardem je střecha v barvě auta, v ceně je i bílá a černá varianta. Šedá je už za příplatek, ale prostě se mi líbila nejvíc. Na auto můžete dát i závodní pruhy, ale tady jsem je nechtěl.
Jako celek je Clubman nepřehlédnutelné auto. Vynikne to při parkování mezi běžnou populací aut, kde se jednoduše nedá s ničím zaměnit. A jak to celé působí na okolí? Část lidí si řekne wow, část lidí si řekne, co to proboha je, ale skoro každý si ho všimne. Mě si svým vzhledem získal a jsem z něj nadšený.

Jak to vypadá uvnitř?

Už při prvním pohledu do interiéru je hned jasno – prostě je to Mini, které dospělo. Všechny části interiéru jsou mi důvěrné známé z hatchbacku – stejný volant, centrální displej, ovládání klimatizace, čudlíky, iDrive a stejně je to jiné. Hlavní rozdíl je v rozměrech interiéru – je zde daleko více místa, jak na šířku tak i podélně. Zpracování a výběr materiálů je stejný, jako u hatchbacku, tedy jednoduše perfektní a i když aktivně hledám, tak tady nemám co vytknout. Zcela jiný je středový tunel. Klasickou ruční brzdu nahradila elektronická, loketní opěrka tady nebrání řazení, ani ovládání infotainmentu. K opěrce – dá se otevřít ve dvou úrovních, v první je odkládací místo, ideální pro smartphone a pod ní je skutečný a relativně prostorný odkládací prostor na různé harampádí. Středový tunel je ukončen výdechy ventilace pro zadní sedadla. Přední sedadla jsou stejně jako u hatchbacku nastavitelná podélně i výškově, to stejné i volant Tady jsem si našel optimální pozici prakticky ihned. Rozhodl jsem se pro základní sedadla – jednak jsou mi sportovní už docela těsný a pak příplatek, který se s nimi spojuje, už byl na mně moc vysoký. Zadní sedadla nabízí prostor adekvátní nižší střední třídě a tři lidé se vedle sebe bez problémů posadí. Mezi sedadly je sklopná loketní opěrka s držáky pro nápoje, tady je to jednoduše dobře vymyšlené. Zadní lavice je dělená a sklopná. Pohled do vnitřního zpětného zrcátka ukáže téměř nulový výhled vzad. Masivní středový sloupek zadních dveří a dva malé stěrače spolehlivě zakryjí všechno, co je za autem. Na druhou stranu, pohled je to úžasný – máte pocit, že vzadu v autě máte kabinu Boeingu, a kdyby mi bylo o dvacet let míň, asi bych docela často seděl v kufru tohohle auta a hrál si na pilota. Nedostatky ve výhledu nahrazují skutečné velké vnější zrcátka a taky parkovací senzory. Mini vždy bylo funky, takže i v Clubmanu displej rádia obkružuje LED panel, který standardně ukazuje otáčky motoru, nastavení klímy a vzdálenost překážky při couvání. Atmosféru dotváří nastavitelné podsvícení interiéru – podsvícené jsou kliky dveří, středový tunel i prostor pod nohama. Vybrat si můžete z mnoha barev, mezi kterýma přepínáte jedním čudlíkem.

A jak je to s výbavou?

Klasikou u Mini je individualizace. Můžete si vybrat ze tří paketů výbavy – Salt, Pepper a Chili, já jsem se rozhodl pro prostřední Pepper. Je v něm pár praktických věcí, ale i tak je potřeba za spoustu věcí připlácet. Už jsem zpohodlněl, takže výhřev sedaček a čelního skla je prostě nutnost. Při pohledu do konfigurátoru taky pochopíte, že standardní rádio bez velkého displeje není něco, na co by jste se další čtyři roky chtěli koukat. No a nakonec, u hatchbacku mě nenadchnul zvuk audia, přijde mi, že můj dvacetiletý Jaguar prosté zní líp. Takže jsem neodolal a v Clubmanu mám audio Harman Kardon. Není to špatný, ale že by mě to posadilo na zadek, taky říct nemůžu.
A pak tady máte spoustu možností, jak se vypořádat se vzhledem interiéru. Máte na výběr z mnoha dekorů – od možnosti nemít tam žádný, přes piano black, hliník až po barevně podsvícené. Piano black je pro mě klasika, takže bylo rozhodnuto. Důležitým detailem je pro mě černá stropnice, která dodá interiéru šmrnc.

Naložím do něj vše, co potřebuji?

No, nevím jak vy, ale já jo. Ale na kombi je ten zavazadelník neskutečné malý, spíše odpovídá normálnímu hatchbacku nižší střední. Objem lze zvětšit odklopením dvojitého dna a pak taky sklopením zadních sedaček. Roletka zakrývající zavazadlový prostor moc nápaditá není, ale svou funkci plní. Po bocích a i ve dveřích jsou taky praktické odkládací kapsy.

A jak to jezdí?

Clubman nabízí několik motorizací, v tomto případě je mnou zvolená benzínová tříválcová patnáctistovka základem. 100 kW a 220 Nm je i tady dostatečných, hatchback je s tímto motorem o něco málo svižnější, ale rozhodně to není rozdíl, kvůli kterému by jste si trhali vlasy. Taky to ale není žádná raketa. Motor je tady lépe izolován, takže je tišší, pouze ve středních a vyšších otáčkách slyšíte jeho sympatické veselé brumlání, které nezní vůbec špatné. A nechápejte mě zle, nejenže nezní špatně na tříválec, tento motor nezní špatně ani v porovnání s jakýmkoliv čtyřválcem. Tolik omílané tříválcové vibrace v autě necítíte. Při stání na křižovatce se občas musím kouknout na otáčkoměr, abych zjistil, jestli se aktivoval start-stop, nebo jestli motor běží. Motoru sekunduje přesná šestistupňová převodovka, stejně jako v hatchbacku relativně dlouhá. Při dálničních 130 tady na šestku točíte 2700 otáček. Chod páky je mechanicky přesný a rychlosti tam padají s jemným, zvláštně uspokojivým cvaknutím. Při podřazování dává auto automaticky meziplyny, pouze při kompletním vypnutí stabilizace se tato funkce deaktivuje. Zcela jinak je naladěný podvozek. Hatchback je primárně auto určené pro blbnutí na okreskách, vše ostatní zvládne taky, jen za cenu drobných kompromisů. Clubman je primárně zábavné auto pro převoz rodiny. Jasně, blbnutí zvládne bez problémů taky, je ale citelné komfortnější, takže Váš zadek dostává od podvozku o něco méně informací. Jednoduše toho mravence teď přejdete, ani o něm nevíte. Ale auto se v zatáčkách nenaklání, stopu drží výborné a chová se striktně neutrálně. Když jsem se ho na své oblíbené serpentínové testovačce snažil dostat k limitu, tak až hodné za hranou se začalo sunout bokem ze zatáčky ven, ale to už se bavíme o rychlostech, ke kterým jsem se žádným jiným autem na téhle silnici ani zdaleka nepřiblížil. Takže tady nadšení. Několik stovek dálničních kilometrů bylo taky v pohodě. Auto je jisté a drží směr bez nutností korekcí. Dokonce mu nedělá problém ani silný boční vítr, ten délal problém mně, když jsem na benzínce otevřel dveře - z auta se intenzita vétru nedala vůbec posoudit. Dlouhý rozvor, minimální převisy a nízká výśka mají své výhody. Přepínač jízdních režimů – Green-Mid-Sport- mění odezvu na plynový pedál, ale na rozdíl od hatchbacku nemění tuhost posilovače řízení. Teda, pokud jo, tak pouze v tak malé míře, že jsem si toho nevšiml. Ale tohle taky považuji za plus, řízení je přesné a komunikativní. Pořád je to auto, které Vás svým chováním rozesměje a dovolí Vám každou jízdu si naplno užít. Brzdy vadnou o něco málo dřív, než u hatchbacku, ale není to nic hrozného.

Stojí teda za to?

Jak pro koho. Pokud jste tak trochu excentrik, který má rád britská auta, tak jo. Ano, cena auta je už docela šílená a daleko levnější Golf by čisté racionálné dovedl více méně to stejné co Clubman. Ano, Clubman je auto, které sice dovede být i trochu racionální, ale pořad je to hlavně o emocích. Je to Mini, které dokázalo dospět a přitom neztratilo charakter. Dokázalo si udržet zábavnost a přitom získalo komfort a prostor, který hatchbacku chybí. Takže pokud chcete obojí – styl a praktičnost, tak Clubman je auto pro Vás a nebudete litovat.

Silné stránky

Styl
Detaily
Motor
Komfort
Prostor

Slabé stránky

Cena
Výhled vzad
Zavazadlový prostor odpovídající hatchbacku nižší střední a ne kombi
Průduchy od předních kol, špinící celé auto

Zkušenosti se servisem (poruchy, opravy):

Žádné

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

Druhé auto z Renocaru na operák