Škoda 105

Hodnoceno: 11× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Jak už to bývá, my narození v době, kdy na silnicích bývaly k vidění jen škodovky, jsme tak nějak k těmto autům získali vztah i když dá se říct, že vzhledem k tehdejšímu vozovému parku, ani nebylo moc na výběr.
Tak i já jsem začínal jako s mým prvním autem se škodovkou 105. Je to už pěkná řada let a postupem času jsem zapomněl, jaké to všechno vlastně bylo a zmizely ty špatné vzpomínky, jako třeba, že špatně startovala za mrazu, že když mrzlo, nedržely zavřené dveře a spousty dalších závažnějších i drobnějších věcí, na které člověk zapomene a zůstanou mu v paměti jen ty krásné vzpomínky.
Život šel dál, já svoji první škodovku musel prodat, jelikož doba jejího života se přiblížila ke konci. Byla totálně prohnilá, měla namontovaný už třetí motor a spousty vad nejen na kráse. Koupil jsem si moderní auto, pořídil rodinu a říkal si škodovky jsou minulost, třeba se v nich někdy ještě aspoň projedu.
Jenže někdy přijde chvíle a stane se, že člověk jen tak brouzdá internetem a kouká na inzeráty a vidí tam i nějaké ty škodovky a začne v něm něco hlodat. Ano to byl přesně můj případ. Najednou přišla myšlenky si nějakou tu škodovku pořídit, jen tak pro radost s tím, že kdyby něco, tak se dá zase prodat. Přiznám se, že jsem měl tenkrát právě díky té dlouhé době, co jsem jí řídil naposledy růžové brýle, jaké že je v tom príma svezení atd.
Podotýkám, že v té době už bylo potřeba zaplatit i eko výpalné a tak jsem se občas i kouknul na inzeráty, kde je tohle už vyřešeno. S myšlenkou jsem se svěřil bráchovi, který trošku víc prochází inzeráty s auty a tak má větší přehled.
Uběhlo pár týdnů nebo měsíců a já na to pomalu zapomněl a nějak to neřešil, momentálně bylo něco důležitějšího. Jednoho dne mě ale brácha poslal odkaz na jeden inzerát, kde byla právě ona! Krásná, žlutá stopětka v chromu se solidními kilometry, vyřešenou eko daní a za slušnou cenu, která by mě nepřivedla pod most . Slovo dalo slovo a v sobotu vyrážím s bráchou majíce v kapse pár tisíc směrem na sever. Po chvilce hledání a domlouvání se po telefonu s majitelem nacházíme dům, kde na dvorku v kůlně parkuje ta kráska. Po dlouhé době jsem zase blízko škodovky, ale nečekám zázraky, vzhledem ke stáří, ale čekám vady. Majitel chvilku nemůže auto nastartovat, vždycky naskočí, ale hned zdechne. Když už je nastartované, tak s ním vyjíždí na denní světlo a my můžeme konečně spatřit to, co se už jen tak nevidí. Škodovku bez stopy rezu, bez škrábanců, prostě jako by vyjela z továrny. Stále si ale hraju na nevěřícího Tomáše a auto procházíme ze všech stran, všechno zkoušíme, koukáme na místa, kde si pamatujeme, že bývaly vady. Motor už krásně přede a z výfuku voní spálený benzín.
Asi po čtvrt hodince vynáší brácha verdikt, to auto je ve skvělým stavu, není důvod se obávat nějakého neřešitelného problému. U starých aut je důležitá karosérie, aby byla bez koroze, zbytek se dá vždycky vyřešit a vyměnit.
A přišla ta chvíle, kdy se ze mě přestává být nevěřící Tomáš a já prohlásím, že ji beru! Najednou máte krásný pocit, že vlastníte něco krásného, starého a vrací se vám vzpomínky na dětství, mládí a časy minulé.
Dolaďujeme ještě cenu, protože majitel chce ještě zaplatit za novou baterii, kterou tam musel kvůli prodeji koupit, ale tu já nepotřebuju a tak se domlouváme, že jí vrátím, jen co auto převezeme a radši snížíme cenu. Jelikož auto má espézetky v depozitu a nemá stk, řešíme jak díky nesmyslným zákonům, kdy musíte mít první stk a pak vám vydají espézetky, aniž někoho zajímá, že na tu stk musíte první nějak dojet a bez espézetek to moc dobře nejde a platit jen kvůli nesmyslnému zákonu odtahovku…
Naštěstí majitel se zná se člověkem, který je schopný nám zajistit převozní espézetky. Tak se taky během hodiny děje a my vyrážíme směrem k domovu. Dohodli jsme se, že škodovku bude řídit brácha a zatím cestou zjistí co a jak. První cesta ovšem vede na benzínku, jelikož v nádrži je minimum paliva. Zastavujeme na jedné pumpě kousek za městem, škodovka vypadá s těmi zelenými převozkami opravdu zajímavě a budí pozornost. Před námi zastavuje chlapík se stodvacítkou ve stavu běžného používaní a uznale pokyvuje nad žluťáskem. Ten okamžik mě ještě víc ujistil, že jsem si koupil něco, co lidem bude dělat radost, stejně jako mně. Máme natankováno a vyrážíme.
Cesta probíhá v rychlosti kolem osmdesáti kilometrů v hodině a já ve zpětném zrcátku pozoruju známé obrysy, kdysi nejrozšířenějšího auta našich silnic.
Asi v půlce cesty vidíme před sebou policejní hlídku, ale naštěstí je zaměstnaná jiným řidičem, jinak by jí jistě škodovka zaujala k aktivitě. Jen tak mimochodem jsem dodatečně zjistil, že převozní espézetka nebyla v ten okamžik platná, jelikož na ní nebylo aktivní pojištění. Asi po čtyřiceti kilometrech zastavujeme a já vyzvídám jaké, že to je řídit tu krásu. Když vidím unavený výraz ve tváři bratra a jeho poznámku, že je to dřina mu nevěřím a sedám si za volant já. Vyrážíme na zbytek cesty a já s blaženým výrazem mačkám spojku, řadím jedničku a vyrážím. Rozjezd je v pohodě, jen mě nějak chybí koníci pod kapotou, jako bych měl zataženou ruční brzdu. Kontroluji ji, ale vše je jak má být. Řadím dvojku, trojku a čtverku a auto jede i když výkon chybí. S přibývající rychlostí je potřeba směr korigovat mírným natáčením volantu doleva i doprava, ale jedu. Každopádně jsem si uvědomil, jaký obrovský pokrok auta od té doby udělala a jak je dneska řízení jednoduché, ale kvůli tomu si přece nekupujeme veterány. Řízení mě vrátilo zase do doby, kdy řidič byl s autem propojený a bylo potřeba přemýšlet, mít cit a zápasit s volantem. Ano, moje první dojmy z jízdy byly rozpačité, ale bylo to tím, jak člověk zapomněl jaké to tenkrát bylo a nízký výkon, vůle v řízení atd. to všechno k tomu patří.
Dojeli jsme v pořádku domů a já si užíval to krásné opojení, že ta škodovka je opravdu moje. Hned došlo na povinné focení a kochání se v klidu domova. Došlo taky na seznámení mojí ženy se skutečností, že máme nový přírůstek do rodiny a také dětmi, kteří skutečnost, že máme doma staré auto přijaly nadšeně, hlavně z důvodu, že se nemusejí vzadu poutat, kvůli neexistenci pásů.
Bylo potřeba vyřešit stk, to jsem vyřešil, že jsem na škodovku lupnul espézetky z mého auta a za doprovodu auta přede mnou, které mě krylo, dojel udělat stk. To proběhlo naprosto bez problému a byl mě udělený plný počet bodů. Na což by se úředníci mohli zle dívat, jak je možné mít u třicet jedna let starého auta plný počet, ale když vezmeme stav auta, který by měl odpovídat době jeho vzniku, tak to naprosto sedí.
Nedlouho po koupi se konal známý Oldtimer festival na Slavkově a tak jsme celá rodinka vyrazily poprvé na takové setkání stejně nadšených lidí. Cestou na sraz nás dojel chlápek v Porsche, a jelikož nebyla možnost mě předjet, tak se za mnou musel chvíli táhnout. Jelikož už tak malý výkon škodovky ještě umocněn tím, že jsme jeli dva dospělí a dvě skoro pubertální děti opravdu nestačil, abychom mu ujely . Čekal jsem, že nebude rád, ale při předjíždění se usmál a ukázal palec nahoru. Jak je vidět, tak škodovka ho evidentně potěšila. Já si ten okamžik pyšně užíval . Ano řeknete si, je to obyčejná škodovka, není důvod být pyšný na takové auto, ale já si myslím, že právě takové auto vyvolá u spousty lidí úsměv na tváři, protože si při pohledu na něj vzpomenou na nějaké zážitky, kdy ho třeba právě měli. Je hezké, když pak na srazu slyšíte reakce. ,,Jé to jsme měli“ nebo ,,tím jsme jeli do Jugoslávie.“ To auto dělá radost a nevadí, že to není třeba Mercedes,BMW nebo Jaguár. Ve své době jich tady jezdili statisíce a ty vzpomínky se vážou právě k těmto autům a ne k jiným západním značkám, které tady byly k vidění minimálně. Tímto se nechci v žádném případě nějak dotknout veteránů jiných značek. Slyšel jsem jeden pěkný slogan a to, že: „Veterán je každé staré auto, které máme rádi“, a za tím si stojím.
Momentálně se škodovkou najedu kolem pěti set kilometrů ročně za hezkého počasí. Většinou jsou to srazy, nebo nějaké výlety s rodinou.
Asi nemá cenu se vyjadřovat k věcem, jako jsou jízdní vlastnosti, pohodlí, výkon a ostatní všeobecné známé skutečnosti. Chtěl jsem popsat jenom osud jednoho krásného auta, i když o jeho minulosti moc nevím. Za tři roky, co škodovku mám jsem dostal nabídky k prodeji, ale já jsem rád, že ji mám, to auto dělá radost nejenom mě, ale i lidem kolem mě a to se nedá ničím nahradit.

Silné stránky

Vzhled, jednoduchá konstrukce, snadná oprava.

Slabé stránky

Výkon, jízdní vlastnosti.

Zkušenosti se servisem (poruchy, opravy):

Případné poruchy se dají vyřešit snadno v garáži.