Renault R19 Chamade

Hodnoceno: 2× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Poté, co jsem nedávno náhodou nalezl pár zapomenutých fotek mého prvního opravdového zahraničního auta, nemůžu si na jeho počest odpustit pár slov jako poděkování za to, co mně, coby začátečníka, na sklonku svého života o českých silnicích a řidičích naučil…

Takže jak to začalo…
Renaulta jsme pořídili v roce 2000, jak jinak, než v tehdy všemocných ,,Áčkách“ v Praze.
Dá se říci, že jsme jeli pro Renaulta 19 najisto, jediným konkurentem byl tenkrát Opel Astra, ale vzhledem k tomu, že jsme pro auto jeli 28.12 při teplotě kolem -10 stupňů, nedala se sice krásná, ale líná Astra nastartovat ani přes baterku. Prodejce se nám sice pokusil vnutit ještě jedno vínové Mondeo v kombíku a 1.8-čce, ale mrazivé startování vyšlo asi až po pěti minutách trápení, což nás odradilo. Nakonec jsme se tedy vydali ke sněhem zapadanému a v rohu skrčenému Renaultíku, který, k úžasu všech naskočil asi tak po čtvrtce obrátky motoru! Prošel startovacím testem na jedničku a o novém autě bylo rozhodnuto. Horší to bylo se zkušební jízdou- auto mělo letní pneumatiky, navíc ty na zadku totálně sjeté do hladka, na předních zbývaly vzorku tak dva milimetry, zadní brzdy byly KO, přední těsně před smrtí. Na tachometru 192.000 kilometrů, ale co, když ten motor tak hezky naskočil…  Pak stačilo už jen podepsat nechutně předražený leasing, vyfasovat v domečku na prodejní ploše dvě libová autorádia i na MP3(!), kufřík kosmetiky od Schumachera a páku na volant a mohlo se jet těsně před půlnocí 70 kilometrů domů. Nutno říci, že cesta zpátky byla víc než dobrodružná- v autě nutně potřebujícím totální servis, za volantem s bratrem, který předtím řídil akorát Favorita v autoškole jsme se plazili centrem Prahy a celkem dlouho hledali výjezd.
Cestu jsme zvládli nakonec v dobrém čase, někdy kolem třetí ráno jsme zakotvili před domem. Až ráno jsme si auto celá rodina běželi prohlédnout na ulici, kdo viděl Homolkovi pobíhající kolem jejich nové nablýskané Š100, určitě si to živě představí. Auto po zběžném shlédnutí okamžitě putovalo do garáže, kde se na něm skoro měsíc úporně dřelo, aby se s ním dalo beze strachu vyjet. Dočkalo se kompletní repase brzd, výfuku, výměny všech náplní, po krátkých zkouškách i tlumičů a čepů, až bylo nakonec dokonce i pojízdné. Nutno říct, že v té době jsem ještě zdaleka nevlastnil ŘP a v garáži jsem tak maximálně jedním očkem nenápadně pokukoval po bráchově fichtlu…
Můj čas přišel až o necelých osm let později, kdy jsem po pár pokusech se škodovkami, nebo strejdovou Vitarou konečně mohl vyrazit na silnici legálně i s tímhle bílým drakem.
Auto tou dobou dosluhovalo, brácha už jezdil rok novým, takže jsem nabídkou na svůj vlastní vůz zdarma nepohrdnul. Renault měl v té době najeto něco kolem 242.000 kilometrů, brzdy byly opět v tahu, stejně tak i díly podvozku, vzhledem k tomu, že jsem neočekával, že s autem najezdím ještě pěkných pár kilometrů, servisy a jejich pravidelnost jsem nějak neřešil a měnil už jen to, co opravdu ,,hořelo“. V první řadě další vyčištění a repas brzd, který stejně nepomohl, na pedál bylo prostě vždycky potřeba vyvinout značnou sílu, aby brzdilo, prostě auto pro fotbalisty  První desítky a stovky kilometrů ubíhaly pomalu, ale poté, co jsem po skončení školy začal pracovat, kola se začaly protáčet docela solidně. Zkrátka auto s jednou výměnou oleje najezdilo za necelé dva roky dalších 40.000, při kterých jsem kromě spojky a ložiska v předním kole neměnil nic. Na auto před dožitím, s kterým se bratr bál jezdit 5 kilometrů od baráku docela slušný výkon. Nakonec se po svých dovezlo i na cestu poslední.
Za tu společně strávenou dobu mě spoustu věcí naučilo, o vlastnosti tohohle auta se teď podělím.







Motor

Naše Chamade bylo vybaveno zastaralým motorem 1.4 (43 kW), kterému se o elektrickém vstřikování směsi mohlo jen zdát, o jeho plnění se staral karburátor, ony chválené výborné starty na půl obrátky i v největších mrazech obstarával manuálně ovládaný sytič, se kterým se bylo ovšem nutno naučit. Nebylo výjimkou, že se po špatném startovacím rituálu nepodařilo nastartovat ani automechanikům v servisech. Bylo vždy nutné vytáhnout sytič na maximum, lehce naprázdno prošlápnout plyn, nastartovat a sytič ihned poté zatlačit minimálně na polovinu, jinak se zhruba po minutě motor zadusil a pak opět nešel startovat.
Co se týče vlastností motoru, není příliš o čem mluvit, výkon cca 59 koní hovoří za vše. Pro pohodlné předjetí bylo nutné vybírat pořádně dlouhou rovinku, o akceleraci se mohlo posádce jen zdát, na druhou stranu je tento agregát pocitově překvapivě tichý, hlavně asi proto, že nemá cenu ho nijak vytáčet, protože stejně nic nepředvede. Spotřeba vozu se pohybovala mezi 9 a 10 litry na 100 kilometrů, v závislosti na ročním období a délce jízdy na sytič, způsob jízdy se paradoxně na spotřebě nijak zvlášť neprojevil.
Úsporná jízda devadesátkou byla stejně za 8,5 l/100, honička na dálnici, kde jsem auto nikdy nešetřil, vyšla maximálně na 10,5l/100. Auto nemělo otáčkoměr, navíc jsem nikdy nezkusil motor točit na maximum, proto neznám jeho limity, nejvyšší rychlost byla něco kolem 170 km/h, paradoxně kolem 150-ti bylo vzhledem ke zvuku motoru a pazvucích od podvozku nejkomfortnější pásmo pro dlouhou jízdu.

Převodovka

I přes vysoký kilometrový nájezd byly dráhy řazení zpočátku přesné, vlastnosti převodovky se kazily postupně, někdy kolem 250.000 začaly být problémy s řazením 1. stupně a zpátečky, kolem 270.000 už se občas stalo, že nešla zařadit pětka a když už, bylo nutné docela hledat. Jednička a dvojka jsou docela krátké, trojka je použitelná v širším pásmu, od 30 km/h zhruba do stovky, čtyřka byla použitelná hlavně ve městě kolem 50 a 60, dlouhá pětka tak kolem 100-110, ale ani na dálnici ve 130 poslechově ten motor příliš nenamáhala. Řazení obecně bych označil za ,,gumově komfortní,“dráhy dlouhé tak akorát.

Podvozek

Jako v téměř každém autě francouzské výroby je hlavní důraz kladen na pohodlí posádky, proto je i Renault 19 měkký až to bolí(!), počínaje sedačkami připomínajícími gauč, až po naladění podvozku. I když byl můj Renault i jeho podvozek ve značně opotřebovaném stavu, podvozek stále svým plavným pohybem připomínal spíš zaoceánský parník, než auto.
Bohužel si na něm čas od času vybrala daň kvalita našich silnic, takže ložiska, čepy, a různé složitosti na podvozku se měnily docela často, než jsem nakonec rezignoval a začal pazvuky prostě brát jako vlastnost auta. O rychlých průjezdech zatáčkami jsem si vzhledem k výkonu vozu a jeho stavu nechával zdát. Překvapil mně akorát fakt, že ve srovnání s hlavními konkurenčními francouzy- např. s Peugeotem 309, nebo Citroënem ZX měl Renault 19 mnohem větší tendenci k bočním náklonům.







Interiér + Výbava

Tak na tuhle kolonku jsem se těšil nejvíc! Kromě oranžově podsvícených hodin Quartz nebylo v autě zhola nic, švihadla na všech dveřích, dokonce ani otáčkoměr, místo ukazatele teploty chladicí kapaliny byla mezi budíky jen červená kontrolka, která se rozsvítila, když už bylo pozdě a vařící voda lítala z expanzky ven , prostě luxus, kam se člověk podíval.
Tím se zároveň dostávám i k popisu interiéru, který byl v přímé úměře k výbavě. Tvrdé lesklé plasty se velmi nepříjemně odrážely v čelním skle, zároveň při přejezdu nějaké nerovnosti vyluzovaly nepřeberné množství pazvuků od drobného skřípání až po velmi hluboké tóny, kdy měl člověk pocit, že ho každou chvíli musí palubní deska zasypat…
Sedačky, když pominu jejich až nepříjemnou měkkost, moc z kvalitního francouzského zpracování taktéž nepobraly, velmi slabá látka u řidičova sedadla byla potrhaná už ve chvíli, kdy jsme auto kupovali. O bočním vedení se taktéž mluvit nedá, ale vzhledem ke sportovním ambicím vozu jsem je nijak zvlášť nepostrádal.
Jedinou mou úpravou interiéru byla loketní opěrka z I. gen. Š. Octavia, která díky barevné kombinaci světle šedé do interiéru Renaultu dokonale zapadla a originální sportovní volant Renault, na jeho plánované nalakování do bílé barvy už nedošlo. Funglnové autorádio Hyundai mi při návštěvě Litvínova pár nepřizpůsobivých ukradlo, proto se nezmiňuji o ,,kvalitě“ repra Blaupunkt, nebyl čas ho nějak otestovat (snad někomu rádio slouží ).
Člověk by řekl, že při absenci výbavy bude mít vůz alespoň dostatek odkládacích prostor, ale chyba lávky, kromě mělkého cca. 10x10cm širokého ,,kelímku“ u řadicí páky nebylo kam si odložit ani mobil, natož lahev s pitím, která se nevešla ani do dveří řidiče (mluvím o 0,5l!).
Jiná muzika byl ovšem zavazadlový prostor! Nestalo se, že bychom v Renaultu něco někam neodvezli. Od trojkombinace křovinořez + motorová pila + sekačka s příslušenstvím až po 6 pytlů brambor (300 kg) . Zkrátka na stará kolena se auto stalo dodávkou se vším všudy, to vše se navíc nacpalo do auta zadními dveřmi, nebo kufrem s jeho údajně úzkým vstupem. Zkrátka nad tím, co kufr Renaultu spolykal se občas červenal i náš rodinný ,,supervariabilní“ Roomster.

Jak to skončilo…
Osudným se Renaultovi stal sjezd z dálnice K.Vary- Praha kousek od Ruzyně, kdy mi při přibrždění před sjezdem z dálnice zhruba ve 130 km/h ulítla brzdová destička z pravého předního kola, načež auto začalo brzdit jen levým předním a strhlo mi volant doleva za efektního doprovodu pískající a kouřící pneumatiky. Vzpouzející se volant jsem sice přepral, auto nacpal do sjezdu a nic vážného z toho nakonec nebylo, ale auto už bylo v takovém stavu, že už se mu nedalo věřit, nechtěl jsem riskovat že při nějaké další ,,stávce“ dosluhující techniky někoho ohrozím. V blízkém servisu mi navíc za repas brzd a podvozku vyměřili tak tučný účet, že jsem si ještě tentýž den sám nahradil chybějící destičku a začal shánět nové auto.







Závěr

Co na to říci závěrem… Renault 19 Chamade dnes už nikoho nenadchne ani co se týče vzhledu, ani výkonu, ani společenské prestiže, ani spolehlivosti, ani bezpečnosti, zkrátka doba již pokročila a je načase dát těmto vozům sbohem a poslat do křemíkového nebe spolu s fény nebo kalkulačkami  Mému Renaultu budiž k dobru připsáno to, že se ze mě díky jeho skromným vlastnostem nestal ani tuner s překoňovaným trojkovým Golfem, ani vyholený machýrek v teplácích v 15 let starém BMW 7-er, ani nic podobného. Silnici používám výhradně k dopravě z bodu A do bodu B a to co možná nejklidnějším způsobem.
Za to našemu rodinnému oři patří velký dík.

Silné stránky

-Skvělé studené starty, i při extrémních mrazech chytal na pootočení motoru o půl otáčky.
-Spolehlivost motoru
-Velký kufr
-Pohodlná sedadla

Slabé stránky

-Slabý výkon motoru
-Velmi slabé brzdy
-Vysoká spotřeba benzínu
-Absence výbavy
-Nulová bezpečnost
-Náchylný podvozek

Zkušenosti se servisem (poruchy, opravy):

Opravovali jsme doma na koleni, nebo po garážích, takže nebylo na koho svádět závady :-)

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

AAA Auto v roce 2000 = předražený leasing- přeplaceno 110% původní ceny vozu navíc, auto téměř šrot, ale stejně jsme tenkrát odjížděli s pocitem, jak jsme s nima vyběhli, když máme zadara dvě rádia, autošampón a páku na volant :-) Dnes už je to tam trochu jiný, pro auto už bych tam asi nešel...