Honda Accord CD

Hodnoceno: 7× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Honda Accord Coupe

Jak jsem se k němu dostal

Accorda Coupe CD7 jsem poprvé spatřil někdy před pěti lety v autobazaru, kde jsem pracoval. Tenkrát nám výkupci dovezli Coupe v temně zelené metalíze se světlým interiérem. Auto mě na první pohled uchvátilo svým sportovním, ale zároveň i trochu usedlým designem. Tenkrát jsem bezmezně obdivoval sportovní tvary Hondy Prelude, Toyoty Celicy, Nissanu 200SX a jim podobných Japonských hraček. Kromě atraktivního vzhledu mělo tohle, mně zatím neznámé auto, ke všemu ještě docela slušný kufr a nááádherný interiér, který mi od první chvíle učaroval.
Byla to láska na první pohled! Mezi tuctovými Octávkami, Golfy a Passaty na mně mrkala širokými předními lampami, nízká, ladná kráska a vypadala jako zjevení.
Vystřízlivění přišlo ve chvíli, kdy byla stanovena prodejní cena vozu, která tenkrát čtyřnásobně převyšovala můj skromný rozpočet na nové auto, takže můj zájem na dlouhou dobu ochladl.
Další impuls přišel na stejném místě, v práci, asi o rok později, kdy byla zelená Honda již dávno prodaná. Na bazar dorazilo Coupe v šedé metalíze s šedým interiérem, celé zašlé, se spousou drobných nedostatků a neduhů, jehož cena se ale blížila tomu, co jsem byl za Accorda ochotný dát. Tou dobou jsem ale teprve měsíc jezdil s novou Mazdou 323F, takže jsem se nechal okolím přemluvit, že je další auto zbytečné a od koupě, i když výhodné, jsem nakonec upustil s tím, že se určitě najde auto jiné, novější, v lepším stavu, za lepší peníze… no teď už vím, jak hluboce jsem se tenkrát mýlil. Za dva roky se na inzerci zajímavá auta objevila jen sporadicky, zpravidla se buď ihned prodala, nebo si prodej jejich majitelé rozmysleli. Pak přišel loňský podzim a s ním i potřeba druhého auta do domácnosti, drahá polovička víceméně zdědila moji Mazdu a já zůstal téměř bez auta, což byl ve spojení s nějakým skromným přebytkem na účtu impuls po shánění nového auta. Bohužel po zhruba měsíčním projíždění všech inzercí se neobjevil ani jeden zajímavý vůz, a to ani v Německu, kam jsem hledání rozšířil. Pomalu jsem upadal v zoufalství, začal jsem si zahrávat s myšlenkou na Hondu Prelude čtvrté, nebo páté generace, Toyotu Celicu, nebo nakonec také Mazdu 6 a Toyotu Avensis, které plnily alespoň pár mých požadavků, hlavně atmosférický benzínový motor Japonské výroby, dostatek vnitřního prostoru, příkladnou spolehlivost a hlavně také jistou dávku neokoukanosti. Na každém autě jsem si ale vždycky našel něco, proč ho nakonec nevzít, až se to nakonec stalo. V posledním týdnu před Vánoci se na serveru objevila nabídka Accorda Coupe v černé perleti, po 2. majiteli, dle fotek v nádherném a opečovávaném stavu, s cenovkou těsně pod stropem toho, co bych byl schopný za auto dát. Okamžitě jsem kontaktoval majitele vozu s prosbou o bližší info. Žádným překvapením už pro mě nebylo, když mi napsal, že mi auto prodá jen v krajním případě, že si ho vysnil a teď mu chybí peníze na školu, takže prodej zatím pouze zvažuje a chce vidět, jestli by byl o auto zájem.. S díky jsem tedy poprosil o info, až se rozhodne vůz skutečně prodat a chtěl jsem čekat. Asi dva dny na to mi dorazil email se zprávou, že majitel s autem havaroval a způsobil totálku. Tušil jsem, že se jedná jen o zastírací manévr, že se prostě rozhodl milované auto neprodat a tímto se mě jen zbaví, což se mu tedy povedlo. Těsně po novém roce jsem narazil na lehce havarované Coupe v Německu, kousek od hranic téměř za cenu šrotu a rozhodl se jet auto omrknout, případně koupit a opravit. Jako zdroj náhradních dílů mě na prvním místě napadl právě onen údajně totálně zbouraný Accord, takže se mi v hlavě zrodil plán postavit ze dvou aut jedno, případně pozlobit jeho majitele, kdyby auto havarované nebylo. Jaké bylo mé překvapení, když mi asi za minutu přišel mailem odkaz na inzerci, kde byl můj černý Accord v nabídce na náhradní díly! Po shlédnutí fotek jsem majitele kontaktoval s prosbou o přední blatník a světlo.
Po telefonu bylo slyšet, že z toho, že bude miláčka rozebírat a prodávat po dílech, mu opravdu není do zpěvu, auto rozebírat nechtěl, tak jsme se dali do řeči, jak jinak situaci vyřešit. Auto bylo havarované na pravý předek, odnesla to hlavně kapota, světlo, nárazník, blatník a spousta drobností, ale nebýt toho, že trochu napraskl i chladič, bylo auto normálně pojízdné. Tak dlouho jsem si pohrával s myšlenkou jet se na Coupe podívat, až jsme se nakonec domluvili, že při cestě z dovolené z Krkonoš se na havarované Coupe zajedu podívat, zatím ať se nic nerozebírá a na místě se domluvíme. Nastal konec ledna a my se s přítelkyní vydali do Hradce. Na první pohled se mi auto zalíbilo, až na poničený předek to bylo stále nádherně zachovalé Coupe, které volalo po tom, aby dostalo šanci ještě se předvést na silnici.
Stačilo ho jednou dokola obejít, otevřít dveře, nahlédnout do zachovalého interiéru a bylo jasné, že rozebírat se nebude! Hned na místě jsem se s majitele dohodl, že práce na opravě auta provede jeho mechanik, který se o Coupe staral a znal ho po paměti. Plácli jsme si a já odjel domů s tím, že se za měsíc budu konečně vozit v tomhle stroji, který už se mě za pět let tak natrápil. Oprava sice nakonec měsíc netrvala, vlastně to byly bezmála měsíce dva (dlouho se čekalo na blatník, nárazník a lakovnu), ale jsem člověk trpělivý, a ostatně bylo tolik práce, že mi čekání docela uteklo.
Konečně nastal den D a já se vydal do Hradce převzít svého nového mazlíka. Už na kilometr jsem poznal jeho siluetu, když se blížil k hradeckému autobusáku, kde jsem asi minutu čekal. Když auto zastavilo a já si ho prohlédl, neměl jsem slov. Opravený předek vypadal jako u nového auta někde na salonu, lakování se povedlo na jedničku s hvězdičkou, stejně jako veškeré spasování všech dílů, dokonale byly zachovány všechny mezery, takže je oprava zřejmá jedině po otevření kapoty kde je trochu vidět neoriginální lakování přepážky v motoru. Když jsem zase popadl dech, nezbylo, než auto doplatit a naposledy poděkovat už bývalému majiteli, dost jsme to urychlili, protože už tak byl z loučení s Accordem naměkko a já taky, připadal jsem si jako když někomu beru dítě. S Accordem, naloženým ještě letními 17-palcovými koly jsme se vydali nějakých 270 kilometrů k domovu. Cesta proběhla výborně, nebylo potřeba nic nenadálého řešit. Už po pár kilometrech jsem si zamiloval tempomat ovládaný na volatu a perfektně vyladěný podvozek. Druhý den hned ráno mě auto poprvé zklamalo, pokaždé jsem byl zvyklý si nový stroj důkladně prolézt, kartáčkem na zuby vyčistit všechny skuliny a prostě si s ním pohrát a udělat z něj nové, na mém novém Coupe ale nebylo potřeba čistit a poopravovat skoro nic a za čtvrt hodinky jsem s ním byl hotový… :(
Jak jsem se k autu dostal už víte, teď něco málo o tom, jak jezdí…

Motor

Všechny Accordy Coupe CD7, vyráběné v letech 1994-1998 mají motorizaci společnou a neměnnou,
a to atmosférický čtyřválec o objemu 2.2 litru a výkonu 110kW (150 koní, chcete-li). Motor bohužel postrádá VTEC, proto se nejedná o nějaký přehnaný točivý sportovní agregát, jak jsme u Hondy zvyklí.
S nadsázkou bych ho charakteristikou přirovnal spíše k motoru z dodávky. Při nízkých otáčkách, zhruba kolem 1400-1800 ot./min. je cítit trochu nevole ke zrychlení, občas si dokonce zaprotestuje lehkým cuknutím, kolem 2000-3500 ot./min jezdím s Accordem po většinu času a auto dává najevo sice chuť ke zrychlení, zároveň ale tak trochu bojácně reaguje na silnější stlačení plynu, jako by se motor vysokých otáček bál, což u Hondy také zvykem není. Každopádně když se nenecháte trochu vlažnou reakcí otrávit, tah motoru od 3500ot./min. dál roste a spolu s ním i tlačení do sedačky. Plynový pedál jde dost ztuha, takže má člověk pocit, že už to dál nejde a ejhle, ono to jde a zvuk auta se nadále zlepšuje, na dvojku a trojku to trvá vždy jen chvíli, rychlosti jsou totiž poskládané dost těsně za sebou, to znamená, že pokud pedál sešlápnete dost citelně, čtyřku z roztočené trojky zanedlouho řadíte při rychlosti kolem 140 km/h a 6500 otáčkách, pravdou ovšem je, že tímto stylem mám možnost zrychlovat jen velmi zřídka. Při předjíždění si i na pětku při 70km/h můžete snadno dovolit jen přidat plyn, podřazovat není třeba, tahle ,,dvadvojka“ si to prostě pobere a i z předpisové devadesátky na pětku akceleruje ukázkově.
Motor ve mně díky téhle vlastnosti jednoduše budí dojem takového tichého rozvážného tahouna, úplný opak např. CRX, nebo nakonec třeba i dvoulitru v Prelude, který křičí ,,toč mě, toč, toč, víc!!!“
Na druhou stranu k dosažení podobných cestovních rychlostí musí Coupe vyvinout daleko menší úsilí, takže točit neustále do červena asi ani není třeba. Mně ovšem někdy tahle honďácká vlastnost chybí, proto je pro motor takovým drobným zklamáním. Musím ale také uznat, že si Accordem Coupe tenkrát Honda sáhla do segmentu téměř manažerských aut, kde je už poptávka spíše po komfortním, než sportovním svezení, takže je nakonec asi vše v pořádku, ještě vyšší sestra Legend Coupe také není motorově zrovna pila Husqvarna.
Ruku v ruce s trochu skromně dávkovaným výkonem jde i zvuk motoru, v nízkých otáčkách, tak do 3000ot./min. člověk ani neví, že tahle Honda vůbec nějaký motor má, od té hranice pak zvuk sílí a z hrubého dunivého barytonu přechází na sportovnější notu, návykové VTECové ječivosti ale bohužel nedosáhne, což mi přijde škoda. Prvnímu majiteli mého Coupe se to také nezdálo, proto měl můj vůz donedávna kompletní sportovní výfuk, který byl ovšem z důvodu úspory paliva a přílišné hlučnosti při dlouhém cestování odstraněn. Já jako zastánce originálů rozhodně výfuk za sportovní měnit nebudu.
Když už jsem načal téma spotřeby, věřte, že po natankování po víčko, projetí větší vzdálenosti normálním plynulým tempem a opětovném doplnění benzínu zapomenete na díry ve výkonu, málo agresivní zvuk a podobné pubertální nesmysly. Vše je rázem odpuštěno ve chvíli, když si člověk odečte, že si auto např. na trase K.Vary-Praha při dodržení cestovní rychlosti (55,95,125) řekne o 6,7l/100km! Benzínu!!!
Samozřejmě je to hodně dáno stylem jízdy, při častém předjíždění a zrychlení na český normál (60,115,145) si auto ihned vyžádá nějakých 8,5 litrů, ve městě je ještě podstatně hladovější, při studeném motoru a častém popojíždění se nezřídka dostanu i na 11, a to jsem toho ještě moc nenajezdil v zimě, kdy se určitě nebude auto stydět říct si zase o nějakou tu decku navíc jako poplatek za topení. Suma sumárum, za cca. 8000 kilometrů, které jsem s autem zatím najezdil, mám průměr nějakých 8,7l a to hlavně stylem město za studena 75%, zbylých 25% výlety pomalejším tempem, po dálnici skoro nejezdím, takže 0.
Pořád si ale myslím, že na daný agregát, starý 17 let po najetých 310.000 kilometrech jsou to čísla velmi pěkná i když si k tomu všemu navíc přičtu na servisní interval 10.000 km ještě cca. 0,7l kvalitního oleje. Rozhodně se dají pořídit na spotřebu kapalin náročnější auta, a to i podstatně mladšího roku výroby.

Převodovka

Jak už jsem nastínil u motoru, Accord Coupe má rychlosti ,,po Japonsku“ velmi krátké a poskládané rychle za sebou, sice už to není na jízdu po městě padesátkou na pětku jako s Mazdou, ale 60 už si na 5. rychlostní stupeň nechá klidně líbit. Kdo se nebojí a citelným sešlápnutím plynu dá motoru povel k ,,Power of Dreams“, roztočí za 1. tuhle továrnu na nějakých 55km/h, na dvojku skoro ke 100km/h, za tři 140, no dál už nevím, nemám dostatek odvahy a ani chuti tohle dál zkoušet, mám své auto rád a respektuji jeho kilometrový nájezd i věk, stačí mi, že mám v malém TP napsanou maximální rychlost 208km/h, takže to asi dá, dokud jednou nebudu pospíchat na letiště do Mnichova, údaj nepotvrdím.
Ohledně řazení samotného jde vše stále strojově přesně a plynule, občas se za studena trochu hůře řadí jednička, ale není to nic hrozného. Spojka byla na autě vyměněna původním majitelem chvíli před nehodou, takže je nová a ještě dost neoběhaná, pedál jde ztuha a rozjezdy byly zpočátku trochu trhavé, teď už jsem si na to zvykl, takže se rozjíždí krásně plynule, trochu nevole převodovka vykazuje jen při opravdu rychlém přeřazování v nejvyšších otáčkách, ale to bude 50 na 50 s tím, že jsem si na to ještě nezvykl a rychlosti kopu jako v Mazdě, která je o něco točivější, lehčí a na rychlé řazení více stavěná.
K řazení by to bylo asi tak vše a teď něco k podvozku.

Podvozek

V Accordu Coupe se konstruktéři Hondy pokusili o téměř nemožné. Spojit sportovně vyhlížející vůz s velmi komfortními vlastnostmi vyšší střední třídy není ani dnes žádným snadným úkolem a to jsou technologie o ,,něco málo“ dále, než v letech 1991-1993, kdy podvozek Accoda Coupe vznikal.
Jestli se to v sérii povedlo, nemohu úplně posoudit, protože na mém Coupe je namontovaný sportovní podvozek s tužšími pružinami a v autech se sériovými podvozky jsem najel příliš málo kilometrů pro skutečně objektivní zhodnocení. Pravdou je, že můj podvozek, ač tužší, je stále dost cítit po komfortnu, v zatáčce se auto příčně nepohne snad ani o centimetr, podélně je ale přeci jen malinko cítit noření a zdvih přídě během brzdění a akcelerace. Na zimních 15-palcových originálech od Hondy je auto opravdu plavné, dost mi připomíná nové Céčko od Mercedesu a to až do chvíle, kdy člověk najede na nerovnost a dostane kopanec do zadku od sportovního podvozku. Dovedu si představit, že na originálním podvozku dovede Accord vyžehlit opravdu dost. Na 17-palcových Borbetech je to jiná, auto sice ztrácí na oné komfortní plavnosti, přidává ale další level v zatáčkách. V místě kde člověk na zimákách zatáčku točí taktak v 80km/h, proletí na letních kolech stovkou bez mrknutí oka, jen se spolujezdec trochu sklouzne po kožené sedačce směrem, kam zrovna tlačí odstředivost.  Řízení je na Hondu dost odtažité a komfortní, informací se k řidiči přes volant moc nedostane a když už něco, tak je to balada o vyjetých kolejích a širokých kolech, kterou řidiči sportovně zaměřených aut důvěrně znají.
Z pohledu strmosti řízení je Accord Coupe skutečná antiHonda. Co jsem na všech Hondách vždycky obdivoval a miloval, byla jejich rychlá odezva na každý pohyb volantem, byť sebemenší. Z toho v Coupe nenajdete zhola nic! Mile překvapí akorát výborný rejd auta, takže parkování je i s bezmála pětimetrovou americkou letadlovou lodí hračkou, ale než člověk z plného rejdu doprava přetočí nalevo, čeká ho neskutečných 5,5 otáčky volantem, což je zdlouhavé a často i dost otravné. Na rychlý slalom mezi kužely tohle Coupe Japonští inženýři opravdu nestavěli. 
Techniku a jízdní vlastnosti jsme si prošli, teď něco k designu.

Láska na první pohled
Design Accordu Coupe bylo první, co mě přesvědčilo, že tohle auto chci a musím mít, bez ohledu na další vlastnosti vozu. Vůbec jsem se nemusel dále informovat o značce, motoru, objemu, velikosti kufru, a podobných zbytečnostech, Coupe mě prostě uhranulo a už nepustilo, a to jsem v té době řídil asi všechno, co mělo čtyři kola a pohybovalo se po našich silnicích.
Jak už jsem naznačil na začátku, jsem obdivovatelem Japonských kupé typu Civic, Prelude, CRX, všech Nissanů, Mazdy MX 6, a podobně, Accord Coupe ale jednoduše měl něco navíc a tou drobností je podle mně jeho Americký původ. K charakteristickému Japonskému klínovitému profilu je do Coupe napasována čistě Americká přední maska s širokými a nízkými předními lampami s integrovanými pozičními světly namísto blinkrů, které směrem ke středu přídě přechází v drobnou chromovou mřížku s pouze nenápadným znakem Hondy. Blikače jsou umístěné až téměř u země, zapuštěné do mohutného předního nárazníku. Příď je opravdu nezvykle nízká a dlouhá, přesně tak, jak je tomu u amerických aut zvykem. Celkově je Coupe na svoji délku téměř pěti metrů příkladně skrčené u země, což prostě zbožňuji. Tím, pro mně osobně nejdokonalejším dílem v celé té mozaice drobných designérských hříček, je ovšem záď Coupe. Jen kvůli ní jsem si na auto počkal skoro čtyři roky, protože u nás i v Německu je k mání moře předfaceliftových Accordů s užšími zadními svítilnami, které se mi ale ani trochu nelíbí v porovnání s faceliftem. Toužil jsem po té méně časté variantě s lampami tak širokými, že si svou velikostí pro sebe zabírají i část kapoty zavazadlového prostoru. Miluji ten podvečerní pohled na siluetu auta s červeně rozzářenou zádí, člověk v té chvíli už jen lituje, že auto provozuje v čechách a nestojí zrovna na vyhlídce u Grand Canyonu, kde je Honda Accord Coupe více doma. Zde je nutné dodat, že je Coupe opravdu konstruované na širší Americké vozovky a především i pro prostorově výraznější členy posádky, jak je ve státech zvykem  Parkování tedy nepatří mezi úplně nejparádnější disciplíny, proto vyhledávám okrajová místa na parkovištích, kde zpravidla stojím sám a nemusím se bát manévrů s širokými dveřmi Coupe.
Za jedinou negativní vlastnost designu a tvaru coupe považuji, kromě už vrozené dávky nepraktičnosti, někdy až přílišnou pozornost bezpečnostních složek, minimálně dvakrát do měsíce mě kontroluje Policie. Pokaždé hledají nějaké známky nelegálního tuningu, kontrolují kola, pneumatiky, papíry a také pokaždé odejdu s pokutou za fólie na předních oknech, které ovšem sundat nehodlám. Image nám slušným bohužel pošlapávají bezmoci, kteří si na silnici anonymně hýčkají své ego, s nimi jsem teď bohužel tak trochu v jednom pytli. S tím už ale moc nenadělám, ostatně zvykl jsem si na to i jako motorkář a věděl jsem, do čeho jdu.

Interiér

Širokými dveřmi se člověk dostane do pohledného a účelově vybaveného interiéru, přesně takového, jaký bylo zvykem vídat v polovině 90. let u aut v této cenové relaci. Co mě trochu mrzí je, že se Honda až na výjimky nikdy moc neodvažovala montovat do aut bezrámová okna. Ve své 323F je mám a miluji je, dodávají autu další trochu toho Amerického šarmu…za mně prostě škoda.
Na první pohled ohromí množství použité kůže v interiéru. Koženými sedadly a loketní opěrkou počínaje, výplní dveří a opěradel pokračujíc a koženkou potaženou stropnicí a palubní deskou konče. Jedinou slabinou jsou trochu nešťastně šité bočnice sedadel, které jsou k sobě sešity zrovna v místě nejčastějšího kontaktu s nasedajícím řidičem a velmi rychle se ve švu trhají, naprostá většina ojetých Accordů má sedačky buď opravované, nebo ošklivě potrhané.
Sedadla samotná jinak překvapí svoji šířkou, občas mám se svými 73 kily problémy v prudce střižených zatáčkách, kde se semtam sklouznu ke straně, trochu jako na palubě potápějící se lodi. Boční vedení by mohlo být znatelnější, ale jak už jsem psal, Accord není auto na sport, takže mu to tak úplně nevyčítám.
Jinak je řidičovo sedadlo kompletně nastavitelné, dokonce s elektricky stavitelnou výškou, bohužel oproti předchůdcům chybí paměť pro opětovné nastavení po nástupu pasažérů vzadu, takže musí člověk otravně a zdlouhavě hledat původní polohu za volantem. Volant je taktéž kožený, výškově stavitelný navíc s integrovaným ovládáním tempomatu. Palubní deska je klasickou Japonsko-americkou kombinací pro pohodlné řidiče, se středovou konzolou s dostatkem odkládacích prostor na brýle, nebo dva kelímky Coly od mekáče, dále navíc s objemnou schránkou v loketní opěrce.
Z vnitřní výbavy nechybí, kromě už zmíněného tempomatu, třeba klimatizace, elektricky ovládaná okna a zrcátka včetně vyhřívání, velké střešní okno taktéž v elektrice, hodilo by se napsat větu ,,co víc si přát,“ ovšem je zde jedna chybějící věc, pro mě docela zásadní, a to vyhřívání sedaček. Nevím, koho napadlo vyrobit auto kompletně v kůži bez výhřevu sedadel! Pochopil bych ještě, kdybych měl auto dovezené z Itálie nebo Španělska, kde by se toto dalo odpustit, ale výhřev sedaček se nemontoval do žádného Coupe, i kdyby bylo určené na vývoz třeba do Grónska. Tohle shledávám jako největší chybu, jinak téměř dokonalého auta. 
Co se týče zavazadlového prostoru, ten je o něco málo objemnější, než by člověk při pohledu zvenčí očekával, ale jinak nejde o žádný nadstandard, navíc je dost zmenšený otvor po sklopení zadních opěradel, takže pro časté stěhováky doporučuji k pořízení raději kombi verzi zvanou Accord Aerodeck. Drobným plusem je, že se pod podlahu kufru vejde plnohodnotné 15“ kolo a do zbývajícího místa vedle ještě hromada nářadí, trojúhelníků, lékárniček, žárovek a podobných povinných drobností (blbostí).
Ohledně interiéru si na závěr nechávám ještě dvě velmi příjemná překvapení. Prvním je topení. Auto neskutečně dobře, a hlavně také neskutečně rychle topí. I v prvních ranních říjnových mrazících stačilo auto nastartovat, otevřít garáž, vyjet, zavřít garáž a po usednutí za volant se už z výdechů valil teplý vzduch, přičemž teplota motoru dosáhne maxima po cca. 5 minutách jízdy! Naštěstí to není vadou motoru, jak by kdekdo mohl namítat, ale jeho vlastností, mají to takhle všechny Accordy Coupé bez výjimky.
Druhým velmi milým překvapením je kvalita originálního audiosystému. Čistotou, hloubkou basů i prostorovostí si Accord už v originále nezadá např. s BOSE soustavou Mazdy 6. Když si dnes zpětně poslechnu hudbu například v soudobě vyráběné Mazdě 626, ale i s prakticky všemi soudobými vozy, můžu se při kvalitativním i výkonovém srovnání většinou jen zasmát.


Resumé

Honda Accord Coupe už se rokem výroby pomalu stává youngtimerem, nelze jí ale ani dnes odpárat vizitku nadčasového vozu, stále budí pozornost jak atraktivním designem, tak poctivě zpracovanou a stále funkční technikou. Jedná se o vůz z doby, kdy se auta ještě stavěla s láskou k autům a ne k peněženkám zákazníků, byl stvořen pro radost a požitek z jízdy a ne pro soustavné vyprazdňování našich kapes díky namontovaným dílům s uměle podhodnocenou trvanlivostí.
V poslední době už Accord Coupe CD7 skoro zmizel z nabídky ojetin, většina aut se již dočkala zaslouženého odpočinku na šrotištích díky českým pseudotunerům a jejich ,,odborným“ zásahům do motorů i konstrukce. Několik posledních aut ještě naštěstí zbývá a proto jsem šťastným majitelem téhle skoro sériové krásky, kterou bych rád v originálním a neporušeném stavu zachoval co možná nejdéle.

Silné stránky

Neokoukanost, perfektní podvozek, bohatá výbava, skvělá originální reprosoustava

Slabé stránky

Motor není úplně typická točivá Honda, absence vyhřívání kožených sedadel,

Zkušenosti se servisem (poruchy, opravy):

Kromě výměny staré baterie za novou zatím nevím, co je problém...

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

Kupováno havarované od soukromé osoby, vše bez problému, díky Aleši...