Suzuki Swift Suzuki Swift 1.2 GLX

Hodnoceno: 10× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Jelikož nastala okurková sezóna a v práci i na Starém bělidle bylo lautr... – no, prostě – udělal jsem si čas na to, abych udělal to, co jsem chtěl udělat od té doby, co jsem si koupil nové auto – napsat recenzi na moje.auto.cz.
Dlouhou dobu tady recenze na toto auto chyběla, nicméně tuto díru už poměrně netradičním způsobem zaplnil jeden z kolegů. Díky. Přesto se zde zkusím nabídnout svých pár postřehů a možná trochu odlišný pohled na věc.
Předem bych chtěl varovat, že jsem s moc auty nejezdil, tím pádem bych nechtěl auto s ničím moc srovnávat, troufnu si však mít od nového auta jako nezaujatý uživatel nějaká očekávání.
Nepředpokládám, že vám teď naservíruju nějaké dechberoucí čtení, ale někomu, kdo se po tomto autě poohlíží, by třeba moje postřehy mohly pomoct.
Všiml jsem si, že je tady na serveru zvykem pilovat recenze do nejmenších detalů, vkládat fotky a řešit hodnocení recenzí. Já jsem se ale rozhodl fotky svého auta na internet nedávat, tak jak ze zásady nedávám na internet fotky sebe či své rodiny. Informační hodnotu ty fotky stejně nemají, tak mi o ně, prosím, nepište.


Jak jsem k autu přišel?
No, vlastně to není nic zajímavého. Přišel čas, koupit si první vlastní auto. Od začátku bylo jasné, že chci nové. Vzhledem k mým potřebám – a co si budeme povídat, finančním možnostem také – bylo jasné, že to nebude nic velkého, kombi stejně už doma máme a já jezdím většinou sám, případně ve dvou, navíc spíš malé vzdálenosti, a vlastně ani nejezdím moc často – takže malý benzínek. Tím pádem byly ve hře všechny ty Pola, Fabie, Corsy, i20, Yarisy a tady ty malé potvory. Ke škodovce/Volkswagenu jsem rovnou ani nešel, jelikož byla zrovna aktuální aféra TSI, a tyhle věci se mi fakt nechtěly řešit. Teď s odstupem si říkám, že jsem tomu Polu ale mohl dát šanci. Nových i20 nám pár stávalo u práce a vlastně na tom autě nebylo nic pěkného, no – a navíc to je Korejec. Nakonec se ukázalo, že vlastně stejně vybírám jen z japonských aut. Škoda, že Honda a Mazda byly mimo můj cenový limit. Toyota sice v limitu byla, ale jen s tříválcem. Se silnějším motorem byla dost drahá i v nejnižší výbavě. Suzuki navíc zahrála do karet i jejich férová cenová politika. Takže nebylo žádné: „jé vy chcete platit v hotovosti? Ale tohle je cena při financování, tak to budete mít o 20 tisíc dražší.“ Ani žádné jiné finty prodejců mě v Suzuki nečekaly.
Po krátkém přemítání jsem si nakonec přivezl domů červeného Swifta v nejvyšší výbavě GLX.


Exteriér
I po půl roce vlastnictví mě to auto donutí usmát se pokaždé, co k němu přicházím. Vždycky mi ten jeho kukuč trochu spraví náladu. Zepředu vypadá docela mile, z profilu se ale zdá trochu disproporční, jelikož mu chybí jakýkoliv náznak kufru, nebo alespoň kufříčku. Možná se to ale tak zdá jenom mně. V nejvyšší výbavě jsem si připlatil balík peněz za docela pěkná 16“ kola, zatmavená zadní skla, díky kterým nejde vidět, jestli v zadu někdo sedí, takže dalšímu pasažérovi nezbývá, než obíhat auto a zjišťovat, kterým otvorem se do něj dostane. Jednou z věcí, která mě přiměla pořídit si výbavu GLX, byly mlhovky vpředu, ostatní výbavy je mají za spíše nesymbolický příplatek. Za půl roku užívání jsem je použil už 1x tak na 2 minuty, takže to jistě byla investice více než rozumná.
Další opravdu rozumná věc, proč chtít nejvyšší výbavu, jsou kotoučové brzdy na zadních kolech. S nižšími výbavami jsem nejel, takže bubnové verze nemůžu soudit, každopádně toto auto brzdí adekvátně. A hlavně to s litými koly i důstojně vypadá.
Zde by stálo za to, pozastavit se nad pár věcmi. Předpokládám, že si tento můj písemný výtvor inženýři v Japonsku nechali přeložit a právě ho na brainstormingu zkoumají. Budou zde muset pro další generace Swiftů zapracovat na tom, aby se přední dveře nezavíraly jinak než zadní. Jde mi o to, že do zadních stačí lehce šťouchnout a zavřou se. S předníma se musí docela mlátit a opravdu hodně často se stává, že je někdo napoprvé nezabouchne. Připadají mi jako každé z jiného auta – přední velmi plechové, a zadní takové papírové. Při spuštěném okýnku se při zavírání přidá ještě zvuk rachtání skla někde v útrobách dveří.


Interiér
Přestože se auto zdá zvenku docela malé, dovnitř se bez problémů nasází 4 nebasketbalisti. Já mám 189 cm a za sebe se sednu normálně. Lokty nemlátím ani do dveří, ani do spolujezdce. Prostornost Swiftu je samozřejmě na úkor miniaturního kufru.
Pokud by to někoho zajímalo, do kufříčku Swiftu se vlezou dvě skládací bedýnky, po sklopení poloviny zadních sedadel i celá sada zimních kol. Po sklopení zadních sedaček vznikne schod, přijdete o dvě místa k sezení a nákladový prostor významně nezvětšíte. Přesto se mi osobně zatím ještě nestalo, že bych do Swiftu něco nenaložil – to ovšem jen díky tomu, že musím přemýšlet, jestli přes den něco povezu, nebo ne. Největším pozitivem Swiftova kufříčku je to, že vám tam nikdy nic nelítá.

Pokud máte rádi opravdu tvrdé plasty a minimum polstrování v interiéru, je pro vás toto auto opravdu to pravé. Mně to vyloženě nevadí. Za jízdy sedím na zadku a držím volant. Na pohled interiér nevypadá vůbec špatně, ale třeba u Volkswagenu to asi budou umět líp. To je jedna z věcí, díky kterým to auto líp nepojede, a tak na to ti Japonci z principu kašlou.
Z pozice řidiče musím pochválit opravdu výborný volant. Téměř všechny ovladače jsou dobře přístupné, ale měl bych pár výhrad. Již zmiňované přední mlhovky mají tlačítko někde vlevo dole, kam nejde vidět, zadní mlhovka má naopak ovládání úplně jinde. To je samozřejmě otázkou zvyku a nic bych proti tomu nakonec neměl, kdyby aspoň kontrolka zapnutých předních mlhovek nebyla na tom tlačítku, které prostě nejde vidět. Takže než začnete ve Swiftu blikat na nějakého vola, co na vás za slunečného dne svítí mlhovkama, zkruťte hlavu pod volant a podívejte se, jestli na tom náhodou nejste stejně.
Než jsem vykoumal, jak obalamuit automatické spouštění světel tak, aby mi to světla zapínalo po startu samo, vadilo mi, že rozsvícená světla nemají žádnou kontrolku na palubní desce. Můžete zkusit odhadnout, jestli vám svítí budíky, nebo se podívat, co máte nakroucené na otočné páčce vlevo u volantu.
Taky jsem naivně čekal, že bude v autě menší hluk – já vím, na převáděčce jsem v tom jel, ale tam mi to nějak nepřišlo. Motor, pokud nechcete, tak slyšet nepůjde, ale ten hluk od kol je prostě impozantní. Jakmile se do toho přidají posypové kamínky, tak už vám to může slušně vadit. Někdo mi říkal, že za to můžou ty Continentaly, prej jsou dost hlučné, ale moc bych na to nevsázel.
Zajímavá jsou i elektrická okýnka, která nemají automatický dojezd, kromě řidičova, a to jenom dolů. Toto mi pravidelně alespoň 1x denně připomíná, jak formou efektivních úspor zcela degradovat funkčnost.
Když už jsem se tak pustil do toho stěžování, tak nesmím zapomenout na hlasité stěrače, ostřikování tlustým proudem místo mlhy a na potřebu přemlouvat páčku ostřikovače, aby vám sklo laskavě i setřela, případně si ho rovnou setřít sám.
Stále jsem nepřišel na chuť automatické klimatizaci, která umí být hodně hlučná. Zkoušel jsem ji jenom párkrát a vždycky jsem nejpozději po 20 minutách vyměkl a ručně si nastavil směr i intenzitu sám.
Ze samotného charakteru malého auta vyplývá časté mlžení skel při dešti a prakticky celou zimu. V zimním období je tak potřeba mít klimatizaci nastavenou stále na sklo a ne na vaše zkřehlé kosti. Horní část palubní desky je pak hezky vytopená, všechno ostatní v autě ale studí.
Nešťastné je ve Swiftu i měření dojezdu a ukazatel paliva. I přestože tankuju úplně normálně, chová se dojezd i ukazatel jak u přetankovaného auta, prvních dvě sta kilometrů benzín jakoby nemizel.


Jízdní vlastnosti
V každém testu Swiftu se dočtete nějaké to moudro o motokárách. Můžu vám ale zodpovědně oznámit, že jsou to kecy. Pochyboval bych o takovýchto vlastnostech i u předchozí verze Swiftu, se kterou jsem ovšem nejel. Ze samotného charakteru auta to prostě není možné. Řízení je docela strmé, bez hluché střední polohy. Reaguje i na jemné pohyby a auto ochotně zatáčí – ale pouze v legálních rychlostech. V městských rychlostech se auto chová úžasně, ostatně, tady podezírám japonské inženýry, ale je to jen moje teorie, že auto záměrně naladili na městský provoz. Ale zkuste to přepálit na připojováku nebo na sjezdu nebo v zatáčce na horizontu a auto vám okamžitě připomene, co je to váha pod jednu tunu. Se Swiftem to totiž může občas být ošemetné. Těch 90+ koníků vám dá v jistém spektru otáček pocítit i nějakou tu dynamiku, a tak se stává, že se občas necháte zlákat ke věcem, které byste s malým autem ani dělat nemuseli. Řízení vám říká: „je to super, nahrň to tam“, motor by ještě jel, ale podvozek už ne. Na vlnité cestě se umí auto nepříjemně rozhoupat a na některých horizontech nebo i příčných spárách by rádo dvakrát máchlo křídly a po tečně pokračovalo směrem do oblak, nebo do svodidel, záleží, co přijde dřív.
Pochválit musím motor. Ze začátku mi připadal jako lenoch, ale asi po 4 tisících kilometrů se auto citelně rozjezdilo, přestalo být mrtvé v nízkých otáčkách a snad i reakce na plyn se po zajetí trochu zlepšily. Nebo jsem si prostě zvykl. Při běžných rychlostech je motor skvělým společníkem. Na volnoběh o něm téměř nevíte, ale jak překročíte 4 tisíce otáček, začne klasický vysavač. Na jedničku umí auto pěkně zabrat a dá se na ni jet až do 50 km/h, což pokrývá všechny městské problémové situace. Na dvojku se dá jet do 80, na trojku asi 120. Velká škoda je, že je mezi jedničkou a dvojkou docela díra. Teď se bavíme o vytočené jedničce do červených a následným zařazením dvojky. Docela trvá, než se ta dvojka potom rozjede. To je nepříjemné, když zrovna zastavíte v připojovacím pruhu nebo vyjíždíte z benzinky. Tam vám auto hned připomene, jakýže obsah motoru vlastně má. Prostě nelze čekat zázraky. Jediné řešení je poslat tu jedničku až úplně k omezovači, pak vám zas ale auta může být trochu líto, každopádně ta díra se celkem zacelí. Na pětku se Swiftem můžete jezdit 50 nebo 100. Ani v jednom případě však po přidání plynu nezrychlíte tak, aby si toho někdo všiml, a musíte řadit. Vlastně musíte pořád řadit, ale není to nepříjemné a dokonce je to i rychlé. Předjíždění na trojku je velmi častým jevem a dvojka do plných taky není výjimkou. Pokud se nebojíte využívat celého spektra otáček, a tak i celého potenciálu motoru, můžete tak do 120 km/h přes zvýšené úsilí a žádnou výkonovou rezervu držet tempo s některými méně otrlými naftovými oktávkáři. Pokud pojedete po pěkné cestě a nebudete se moc bát, tak jim možná i v první zatáčce na chvilku ukážete, jak srandovní mlhovku vám v Suzuki do auta namontovali.

Při jízdě po městě určitě neoceníte malý rejd, kvůli kterému si budete při každém parkovacím manévru připadat jako řidička blondýnka. Přestože dokážu zaparkovat bez problémů s mnohem větším autem, se Swiftem jsem se to stále nenaučil, a když nic, tak aspoň stojím nakřivo.
Další kapitolou je pak jízda na sněhu. S 960kilovým autem není radno pouštět se do žádných větších akcí. Čím hlubší sníh je, tím je to beznadějnější. Zatáčky je potřeba projíždět s respektem a na kopeček před garáží je potřeba se rozjet, kontrola trakce vám moc nepomůže. V případě smyku si ESP chvilku počká a pak nevybíravě zasáhne klidně až do zastavení. Jde vypnout delším podržením tlačítka, podle prodejce se však od 40 km/h opět zapne. Nikdy jsem však neměl důvod to zkoušet.

Na 42litrovou nádrž se dá najezdit kolem 700 km po kratších trasách. Nejvíc jsem najel asi 780. Kombinovaná spotřeba je dle výrobce 5 litrů na 100 km, což se jeví docela reálně. V létě určitě. Vzhledem k tomu, že při tom nemusí auto smrdět a vrčet jako traktor, to považuji docela za úspěch.


Závěrem
Jakkoliv mohla moje recenze vyznít negativně, musím říct, že mám Swifta opravdu rád. Je to pohodlné a pohodové auto, a když se povznesete nad věci, nad které se povznesli i japonští inženýři, zůstane vám jen to důležité a vo tom to je.

Pokud jste moji recenzi dočetli až sem, chtěl bych vám za vaše úsilí poděkovat a ukončit toto povídání malou žádostí pro všechny lidi: buďte ohleduplní na cyklisty, motockylisty i ostatní autisty a nedělejte bordel v lese.

Silné stránky

- rychle topí
- na 1.2 relativně slušně jede
- vnitřní prostor
- spotřeba
- rychlé řazení
- velká zrcátka
- zvuk originálního bluetooth
- připojení USB do rádia
- příjemné řízení

Slabé stránky

- chybí kontrolka rozsvícených světel
- kontrolka předních mlhovek je na tlačítku, které nejde vidět
- hloupé ovládání palubního počítače kolíčky
- každé dveře se zavírají jinak, jsou jako z jiného auta
- přední dveře se často nedovřou
- aerodynamický hluk a hluk od kol
- ostřikování čelního skla většinou nespustí stěrače, jen když se pořádně podrží
- prehistorické ovládání autorádia při vkládání kontaktů pro bluetooth
- platíčko kufříčku se musí po zvednutí zase ručně sklopit
- zamlžování skel
- malý rejd
- jen jeden automatický dojezd el. oken
- zvuk autorádia je nic moc, někdy nejde přes hluk v kabině rádio slyšet
- výkonová díra mezi jedničkou a dvojkou
- malá pružnost při 100 km/h na pětku i čtverku
- hlučné stěrače
- v některých zatáčkách se blinkr nevypne
- zavádějící ukazatel paliva a dojezdu
- při zapnuté klimatizaci někdy vibrace v plynovém pedálu